Jen co jsme si představili první díl knižní série o nikdy nekončícím soupeření mezi Světlem a Tmou v zašedlých kulisách unavené matičky Moskvy, o věčné šachové partii vymezené pravidly Dohody, kdy každá strana Jiných blufuje pro svou věc, neštítí se využít lidskou čeládku a zároveň čeká bodnutí nože do slabin z toho nejméně pravděpodobného směru, je myslím vhodná příležitost mrknout se pod šatičky i filmovému zpracování, které v Rusku zválcovalo veškerou konkurenci, včetně kasovních hollywoodských trháků „Návratem krále“ počínaje a třeba „Spider-Manem II“ konče. Co je k podobnému úspěchu potřeba? Určitě odpovídající vizuální stránka, atraktivní námět (což stejnojmenná kniha Sergeje Lukjaněnka bezesporu je) a jistě napomůže i známé prostředí. Vždyť kdo z nás starších by si z oblíbených hodin ruštiny nepamatoval ta nezaměnitelná panoramata...?

Ač díl první, začínáme v kulisách nastíněných až Denní hlídkou, tedy knihou druhou. Sice se změnou pohlaví žadatelky v muže, ale inspirace je zřejmá: Nevábný dům s pomalovanými zdmi, nedlouho po revolučních letech, a k němu se loudá mladík. Má krásný účes na Aljošu (který by jistě ocenil i vytříbený redakční manekýn Reaper) a nezbytný baloňák. Uvnitř se váhavě zastaví před dveřmi potaženými koženkou ještě ze sovětských časů a zaváhá. Zazvonit? Nakonec se odhodlá. Chvíli je ticho, pak zašoupou pantofle a ve špehýrce se objeví pátravý ženský pohled. Něco tady nehraje a postupně to odkrýváme. Muže opustila manželka, pro jiného, a on by ji moc chtěl zpátky, proto se odhodlal navštívit vědmu. Na čáry sice nevěří, podobné věci jsou mu k smíchu, ale proč to nezkusit? Atmosféra začíná tížit, na klaustrofóbii přece nikdy netrpěl. S návratem nevěrné manželky nebude problém, jenže prý už čeká dítě toho druhého. Co s ním? Zabít? Dá pan manžílek souhlas nebohé staré ženské? Dá, stále se cítí nad věcí. Ale ukápne krev, žena začne zaříkávat a něco je moc, moc špatně. Zbývá jen tlesknout a dítě zemře. Pozvednout ruce a... a jak už to tak v podobných případech bývá, právě v tenhle okamžik zasahuje Noční hlídka.

Samotný děj startuje o 12 let později. Knižní koncepce tří na sebe navazujících povídek vzala z pochopitelných důvodů za své a režisér i scénárista v jedné osobě Timur Bekmambetov (do té doby autor převážně reklamních spotů) nám servíruje jen část první - „Náš osud“. A jelikož si příběh ohlídal i sám spisovatel, docela se knižní předlohy drží. Tedy přesněji řečeno, berou ji jako základ pro obdobně stavěnou zápletku, neboť tam kde román pracuje se šmírováním a ovládáním lidských myslí, musí film pochopitelně zvolit mnohem radikálnější schémata řešení. Prostě žádné dlouhé štráchy, vysvětlí vám, že od nepaměti proti sobě stojí dvě strany, jedna Světlá, druhá Temná, které prostřednictvím hlídek udržují rovnováhu a už jste s programátorem Antonem Goroděckim nasazeni na sledování jednoho upíra. Bez vysvětlování, prostě kdo chce lovit upíry, musí být jako oni, tedy velká sháňka po krvi a do akce. Opravdu nevím, jak bych se tvářil, neznaje poměry z knih. Žádná rozpolcenost, žádné pochybnosti, kdo je vlastně dobrý a kdo špatný, prostě jednu stranu máme takovou, druhou makovou a ty si to, nebohý diváku, v hlavě už nějak srovnej sám. Sprint děje zdynamizovaný reklamně svižným střihem a krev - to je nejčastější obrázek. Samozřejmě spolu s temným prostředím, protože beznaděj by se tu dala krájet.

A do takto nastavených kulis promlouvá náš Antoška. Kde má v knize usnadněnou úlohu díky bezproblémové manipulaci s lidským materiálem, nedá mu film vydechnout. Je to otloukánek, věčně od krve, když ho na začátku uvidíte v metru v černých brýlích, není to jen laciná póza, neboť vzápětí dostane chudák zabrat tak, až vám ho přijde líto. Žádný nezranitelný superhrdina, který policistu oklame tělem, ale téměř člověk z masa a... ano, krve. Konstantin Khabensky je v hlavní roli opravdu neodolatelný, sarkastický až na půdu, s jeho obsazením byl rozhodně trefen hřebíček po makovici. Ovšem ani ostatním příslušníkům hlídek se nevyhnul proces zlidštění a tím pádem i umenšení nadpřirozené moci. Šéfové, tedy Světlý Geser (Vladimir Menshov) a Temný Zavulon (Viktor Verzhbitsky), tak mají o zábavu postaráno. Jeden operuje na svém vlastním pracovním stole metodou hrabající se ruky v břichu, zpopularizovanou kdysi jedním pořadem nejmenované televizní stanice, druhý musí zrychlit obyčejný výtah, aby se na místo dostal včas, neboť velké zjevování tu jaksi nefunguje. S hereckým obsazením tedy vyjadřuji spokojenost, snad jen Anatolovu sněžnou parťačku Olgu bych si představoval úplně jinak a pochopitelně neodolatený svůdce Ignat, tady coby mildovlasý sňatkový podvodník s paručkou, působí zvláštně dekadentně.

Podobné náměty samozřejmě stojí a padají s vizuální stránkou a jak už jsem zmiňoval, depresivní atmosféra ruku v ruce se zasmušilostí Antona Goroděckého nemají chybu. Na filmu se totiž skutečně nešetřilo, triky jsou efektní, až by jeden pochyboval, že se to skutečně točilo v Rusku. Skutečně nic co by zavánělo laciným odérem voňavek z pajcovaných přísad. Občas mi sice přišlo, že je těmi kouzly zbytečně plýtváno na události ne až tak zásadního významu (proměna Olgy, boj s upírem), ale v tom bych takový problém neviděl. Mnohem více mne zklamalo, že autoři téměř nevyužili možností, které jim naskýtalo šero (v titulcích přítmí). To je přece zásadní schopnost všech Jiných. V šeru spolu komunikují, teprve v šeru se odkrývá jejich pravé já. Tady je zaplácnuté několika nedotaženými scénami a přitom se krásně nabízela možnost většího uplatnění, například v podobě zpomaleného šedého formátu prostého všech barev. Jestli se tvůrci báli nařknutí z kopírování matrixovského bullet time nebo v tom sehrála roli nějaká jiná skutečnost, nevím, každopádně je jeho absence velká škoda.

A když už jsme se dostali k tomu Matrixu, pak malý ruský Matrix není možná úplně nejpřesnější označení pro filmovou Noční hlídku, ale něco do sebe určitě má. A ač kniha pochopitelně disponuje mnohem promyšlenější strukturou, jde více pod povrch a (jak už to v podobných případech bývá) je zkrátka lepší, film rozhodně za shlédnutí stojí. Byť bych nejprve četl a až teprve potom se vrhal na pohyblivé obrázky - zklamání sice bude o drobátko větší, zato si však z filmu odnesete mnohem více, než divák knižní předlohou nezasažený. Ale tohle rozhodování už nechám na vás. V době, kdy Rusko převálcoval rychlík Denní hlídky, tedy nástup regulérního pokračování zamýšlené filmové trilogie, totiž nezbývá, než se začít svědomitě připravovat.