THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na Slovensko, aj napriek popularite žánru, blacková vlna vo svojej najsilnejšej podobe vlastne nikdy nedorazila. V poslednom čase sa zdá, že sa predsalen stojaté čierne vody u nás trochu pohli. Či správnym smerom, to už je otázka pre filozofa, podľa debutu PAGAN SPIRIT by som to radšej neposudzoval.
Ako som načrtol, PAGAN SPIRIT budú kuť kov čierny a názov by mohol vypovedať o tom, že pôjde o prevarený hudobný exkurz do pohanskej minulosti. Pravdou je, že pôjde o výlet do minulosti, ale nie tak vzdialenej. Hudba zoskupenia je smerovaná skôr do prvej polovice 90-tych rokov. Určite si každý vie spomenúť na prvé pokusy zavádzania kláves do blackmetalu, ktorý sa hrdil označením „symfonický“. Za všetky spomeniem napríklad ranú tvorbu LIMBONIC ART, ktorým sa tento album približuje asi najviac.
Spomínaní severania boli vo svojej dobe veľkým pojmom a ich debut má čo povedať aj dnes i napriek tomu, že mnoho kompozícii v súčasnosti môže vyznieť prinajmenšom úsmevne. PAGAN SPIRIT sa snažia o pomerne rýchlu a agresívnu interpretáciu tohto blackového odkazu s masívnym užitím kláves. Rád by som povedal, že je táto interpretácia vydarená. Vydarená je snáď len v jednom a to v tom, že keď si tento materiál pustím, tak sa skutočne vraciam do časov, kedy by som preň mal lepšie slová. Skladby pôsobia členitým dojmom , kde sa pri pozornom posluchu vynorí aj niečo zaujímavé, ale to je asi tak všetko. Množstvo rôznych partov je pekné, ale mne to celé príde len ako snaha o nesúrodé nahustenie priestoru bez vážnejšej jednotiacej myšlienky – nápadu. Niekde to pôsobí značne rozsypane a príliš archaicky, nieto sa čoho chytiť a po absolvovaní stopáže nezostane vo vás nič – snáď okrem pocitov „déjà vu“. Naviac všadeprítomné klávesy a jednorozmerný vokál tieto pocity len umocňujú. Čo sa kláves týka, tak menej je niekedy viac a v tomto prípade to platí stonásobne. Zvuk je archaický, rovnako ako celý materiál. Hlavne gitary sú na môj vkus až príliš „špinavé“ a vôbec celé je to utopené. Pochváliť môžem výkon bubeníka, ktorý pomerne dobre sype.
Aby som to zosumarizoval, pokiaľ máte radi archaizmus, raný „symfo“ black a ste patrioti, tak nejaké šance by ste kapele mohli dať. Koľko sa však takých ľudí nájde, neviem. Za príklad, ako má moderné prevedenie tohto štýlu vyzerať, by som uviedol SIRIUS – „Spectral Transition“. Inak sa jedná o nahrávku, ktorú by som označil ako nevydané demo LIMBONIC ART. Uvidíme nabudúce.
Aby som to zosumarizoval, pokiaľ máte radi archaizmus, ranný „symfo“ black a ste patrioti, nejaké šance by ste mohli kapele dať. Inak sa jedná o nahrávku, ktorú by som označil ako nevydané demo LIMBONIC ART. Uvidíme nabudúce.
4,5 / 10
Ordog
- gitary, vokál
Majster Sféry
- gitary
Ohaf
- basgitara
Hrabie Macina
- klávesy
Daimonion
- bicie
1. Fire of Pentagram - Intro
2. The Circle of Active Powers
3. Magical Creation
4. The Birth in Demoniac
5. Hall of Evil
6. Datura Stramonium
7. Threshold Of Transition
8. Causing Of Goety
9. Nigromancy
10. Belial
11. Midnight mountains
12. Banks Of Eternal Death - Outro
The Latent Doctrine (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Hrom Records
Album som si púšťal po čase práve včera, a musím súhlasiť s Martinom, že oproti väčšine slovenských black nahrávok vyniká.... Páči sa mi jeho atmosféra, ktorá mi vzdialene pripomína rannú tvorbu Enslaved, Bathory či Emperor , úvodná "Fire of pentagram" na mňa dýchla rannými výplodmi Mortiis-a.... Vôbec mi neprekáža archaickosť hudobná ani zvuková, skôr by som povedal, že albumu uškodila len jeho dĺžka, mám radšej albumy okolo 40 min....
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.