Příběh FALL OF THE LEAFE asi dobře znáte, protože je to stará finská lidovka. V roce 1996 se vložili do módního death / doomového proudu a když tam začalo být mělko, rychle dokormidlovali do klidných vod melancholického rocku. Pouť to byla strastiplná, lemovaná třemi zkrachovalými labely z různých koutů světa a pěti ne vždy úplně vydařenými alby. Nicméně předposlední nahrávka Finů „Volvere“ naznačila, že je druhá liga přestává zajímat a chtějí výš.

Nuže o „Vantage“ toho lze napsat opravdu hodně, ale především je nutné zdůraznit, že je to plnohodnotný a zaznamenánihodný příspěvek do severské rockové mlýnice, odkud pravidelně vypadávají jak alba lahůdková, tak přeslazené patvary pro harlekýnkové citlivky. FALL OF THE LEAFE se poměrně jasně hlásí na tu stranu spektra, která předpokládá spíše zkušenější a trpělivější posluchače, jimž není k  životu zapotřebí do uší bijících hitových melodií a vlezlých rádoby-emotivních póz mládenečků v černém sametu.

Jako použitelná hudební paralela se rozhodně nabízí legendární švédská KATATONIA, které se FALL OF THE LEAFE blíží jak hutnějším soundem, tak vícevrstevnatými skladbami. Ty s několika málo výjimkami („Silence Of The Sand“, „Fresco“) těžko zalahodí na první poslech, ale na druhou stranu poskytují dostatečný materiál k zahloubání na delší dobu. Takřka hodinový záchvat lehké melancholie zaujme na první ťuknutí hodně svojskou barvou hlasu zpěváka Tuomase, který se narozdíl od minulých alb konečně rozhoupal a vybrousil svůj vokální projev do jasnější podoby. Jeho hlas je kvalitní spojením síly a křehčího témbru, který se vyznačuje prudkými skoky do výšek... Jakoby se Tuomas chtěl pustit do jódlování, nicméně dokáže svůj zpěv uhlídat ve velmi příjemných a působivých mantinelech, což nahrávce vtiskává jistou originalitu a rozpoznatelnost.

FALL OF THE LEAFE dokáží velmi dobře skloubit silový metalový riff a líbivé melodické motivy, nejsou nijak zvlášť vysazení na chytlavé refrény, spíše svoje kompozice tkají ze zajímavých (nikoli však okázalých) nápadů, které jako jednotlivosti nijak neohromí, ale jako celek fungují perfektně („Ordeal“, „End Of Harvest“). Právě určitá neokázalost způsobila, že jsem zejména druhou část „Vantage“ (počínaje skladbou „Receiver“) považoval dlouho za slabší, ale pravda je ta, že oč méně se odráží na povrchu, o to více se děje pod slupkou (krásným důkazem je třeba skladba „The Quiet Citizen“). Určitá pachuť nadbytečné přetaženosti stopáže sice zůstává, ale poslech od poslechu slábne.

Sextet z finského Turku je rozhodně vítanou protiváhou až příliš přímočarého „Eclipse“ krajanů AMORPHIS. Na první pohled je to nahrávka těžkopádnější, méně výrazná, ale o to déle dokáže pobavit a upoutat. Všem fanouškům severské kytarové školy tak Padlé listy doporučuju... „Vantage“ se vyplatí dopřát více šancí než jen jeden povšechný poslech.

The end we seek is not
the end we hope for...