OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„In The Arms Of Devastation“ je bezesporu jednou z nahrávek, které se z kraje letošní sezóny budou těšit zvýšené pozornosti většího počtu posluchačů. I já jsem byl velmi zvědavý, zda se kanadská ikona vymotá z bludného kruhu a překvapí nás dalším z řady nečekaných stylových veletočů. Zdá se však, že nejrůznější překvapivé tahy a netradiční recepty jsou již definitivně hudbou minulosti a na jejich místo se začíná pomalu ale jistě vkrádat rutinérství a, přiznejme si to, i jistá otupělost.
Pokud konstatujeme, že „Serenity In Fire“ (2004) bylo pouze méně zdařilým pokračovatelem přelomového alba „Shadows & Dust“ (2002) (které mimochodem symbolizuje velmi vkusnou odpověď na skandinávskou death metalovou kulturu), pak v hodnocení aktuálního kotoučku musíme zákonitě ještě více přitvrdit. KATAKLYSM pouze navazují tam, kde skončili na minulé, poměrně rozpačité nahrávce a zcela rezignují na jakékoliv změny či inovativní prvky. Již otvírák alba „Like Angels Weeping“ (The Dark), který by správně měl odkrývat celou řadu trumfů a navnadit tak posluchače na další minuty, vyznívá podezřele mdle a bezkrevně, téměř jako nějaká vycpávka, která si zasluhuje krčit (když už se jí autoři za každou cenu rozhodnou použít) někde na konci tracklistu nebo spíše na pozici bonusu. Ke cti kanadským hyperblasters nelze připočíst ani účinkování navrátilce Maxe Duhamela, jehož kdysi tak živelná hra působí velmi vlažně a za výkonem Martina Mauraise (nyní DECHRIST) na předešlém albu zaostává o několik koňských délek. Ale abych jen nekritizoval, „In The Arms Of Devastation“ ukrývá kromě vatou nacpaných pasáží i skladby, které jsou skutečně velmi povedené. Tím mám konkrétně na mysli strhující „Let Them Burn“, „Open Scars“ nebo poslední „Road To Devastation“, jenž svoji náladou evokuje atmosféru šestého alba „Epic – The Poetry Of War“ (2001). Zajímavým momentem je i pátá položka „It Turns To Rust“, v jejímž refrénu vyřvává spolu s Iaconem členka dívčí kapely KITTIE, Morgan Lander (čekal jsem hlásek přidrzlé dívenky, leč Morganina rašple mě znovu poučila, že něžná stvoření není radno za žádných okolností podceňovat).
Ale ano, každý, kdo jest vybaven větší mírou tolerance nežli má maličkost a styl, se kterým KATAKLYSM vyrukovali na posledních záznamech patří k jeho oblíbeným, bude dozajista spokojen i tentokrát. Já však tvrdím, že Kanaďané začínají poměrně výrazně vařit z vody a častěji než je zdrávo citovat sami sebe. I přesto nepochybuji, že chytlavé a na první poslech velmi líbivé dílko sklidí především pozitivní a chválou sršící ohlasy.
Každý, kdo je vybaven větší mírou tolerance nežli má maličkost a styl, se kterým KATAKLYSM vyrukovali na posledních záznamech patří k jeho oblíbeným, bude dozajista spokojen i tentokrát. Já však tvrdím, že Kanaďané začínají poměrně výrazně vařit z vody a častěji než je zdrávo citovat sami sebe.
6,5 / 10
Maurizio Iacono
- zpěv
Jean-François Dagenais
- kytara
Stephane Barbe
- baskytara
Max Duhamel
- bicí
1. Like Angels Weeping (The Dark)
2. Let Them Burn
3. Crippled & Broken
4. To Reign Again
5. It Turns To Rust
6. Open Scars
7. Temptation´s Nest
8. In Words Of Desperation
9. The Road To Devastation
Goliath (2023)
Unconquered (2020)
Meditations (2018)
Of Ghosts and Gods (2015)
Waiting for the End to Come (2013)
Heavens Venom (2010)
Prevail (2008)
In The Arms Of Devastation (2006)
Serenity In Fire (2004)
Shadows And Dust (2002)
Epic (The Poetry Of War) (2001)
The Prophecy (Stigmata Of The Immaculate) (2000)
Victims Of This Fallen World (1998)
Northern Hyperblast (live) (1998)
Temple Of Knowledge (1996)
Sorcery (1995)
Vision The Chaos (7) (1994)
Mystical Gate Of Reincarnation (1993)
The Death Gate Cycle Of Reincarnation (MCD) (1992)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 41:03
Produkce: Jean-François Dagenais
Studio: Victor Studios, JFD Studios
Netroufám si odhadovat, zda jsem vybaven větší mírou tolerance nežli Reaperova maličkost, nicméně bez zaváhání mohu prohlásit, že styl (alias třeskutý death metal proložený téměř prapůvodní heavy metalovou melodikou), se kterým KATAKLYSM vyrukovali na posledních třech albech (to jest včetně aktuálního „In The Arms Of Devastation“) patří k mým hodně oblíbeným. Proto jsem s novinkou zcela logicky spokojen a rozhodně si nemyslím, že by kanaďané začínali poměrně výrazně vařit z vody. Spíš bych řekl, že ještě jednou (do třetice všeho dobrého) použili ten samý čajový pytlíček jako minule a předminule a ukázalo se, že z něj ještě pořád jde uvařit celkem chutný („Like Angels Weeping (The Dark)“, „Let Them Burn“) a místy dokonce i velmi silný („To Reign Again“ a hlavně „The Road To Devastation“) nápoj. Jen ta pravděpodobnost, že se to příště povede znovu, se asi opravdu snižuje …
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.