OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Aaron Turner, krom toho, že je frontmanem skvělých ISIS, ještě stíhá provozovat i zajímavé vydavatelství, které nese název Hydrahead Records sdružující povětšinou (post)hardcoreové kapely vymykající se běžným škatulkám. To samé se dá s jistotou prohlásit o instrumentální čtyřce PELICAN, pocházející z amerického Chicaga. Debutní deska „Australasia“ z roku 2003 nezapřela jasné vlivy hlavně právě ISIS, a i když PELICAN dokázali naznačit existenci vlastního rukopisu, byla až možná příliš ovlivněná svými vzory.
Loňské album s předlouhým názvem „The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw“ však dává už v mnohem větší míře prostor vlastním nápadům, a přestože dozvuky odkazu bandu Aarona Turnera jsou zřejmé, PELICAN se podařilo započít svoji vlastní hudební cestu. PELICAN však stále používají stejný náladotvorný vzorec, dle kterého své hudební struktury skládají i ISIS. Během velkorysých stopáží jednotlivých skladeb rozehrávají festival různých nálad a pocitů. Postupně gradující nájezdy tvrdých kytar jsou vystřídány akustickými až zasněnými plochami. Jednotlivé motivy jsou postupně proplétány s dalšími, k čemuž kapela využívá pouze možnosti dané klasickými rockovými nástroji (kytary, basa a bicí), bez jakýchkoliv dalších zkrášlovacích efektů. O atmosféře skladeb vypovídají i jejich názvy a musím říct, že například hned první „Last Day Of Winter“ se celkem trefila do mých představ o poslední zimním dni.
PELICAN dovedou být velice přirozeným způsobem strhující a během krátké chvilky naopak relaxační až zasnění. Přirozeného střídání různých motivů, vyhrávek či atmosféry dosahují hlavně umnou kombinací různých stylů. Neváhají vás ukolébat nejednou zajímavou akustickou pasáží a přidat bonus v podobě příjemné rockové melodie, aby vzápětí zabrousili v náladotvorných vodách indie rocku, postupným nástupem tvrdých kytar vás probrali do tvrdé reality a v hardcoreově zdivočelém vrcholu vás pak nemilosrdně smetli. Tento postup pak v různých obměnách, proměnách a intenzitě funguje pak na celé téměř hodinové ploše alba.
„The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw“ však určitě nepatří mezi desky, jejichž kouzlu se podléhá ihned. Alespoň v mém případě to nějaký poslech trvalo, než jsem postupně odhaloval jednotlivá zákoutí, skvělé nápady a nálady této nahrávky. Těší mě, že tento proces pokračuje i s dalšími poslechy, díky čemuž se z tohoto alba stává záležitost s trvalejší hodnotou.
PS: Nesmím opomenout ani velice pěkný obal CD, jehož design nemá na svědomí nikdo jiný, než Aaron Turner.
Výborné instrumentální album pro fanoušky kapel ve stylu ISIS, RED SPAROWES anebo CULT OF LUNA. Festival nálad, pocitů a vydařených nápadů. Dejte mu šanci a chytne si vás také.
8,5 / 10
Laurent Lebec
- kytara
Trevor de Brauw
- kytara
Larry Herweg
- bicí
Bryan Herweg
- basa
1. Last Day Of Winter
2. Autumn Into Summer
3. March To The Sea
4. Red Ran Amber
5. Aurora Borealis
6. Sirius
What We All Come To Need (2009)
Ephemeral (EP) (2009)
City Of Echoes (2007)
The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw (2005)
Live In Chicago (DVD) (2005)
Australasia (2003)
Pelican (EP) (2003)
Datum vydání: Neděle, 26. června 2005
Vydavatel: Hydrahead Records
Stopáž: 58:44
Tak tento album z barokovo dlhým názvom ;-) ma naozaj dostal. Naozaj skvela porcia kvalitnej muziky.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.