U kapel, jakou byli BRUTAL TRUTH jste si mohli být vždy jisti, že na každé další nahrávce přijdou s něčím novým, neotřelým a překvapivým. V mém osobním žebříčku počinů této kapely sice už asi navždy bude kralovat šílený debut „Extreme Conditions Demand Extreme Responses“ z roku 1992, avšak ani tento následovník v ničem nezaostává a troufám si tvrdit, že jeho kvality se naplno projevují hlavně s rostoucím věkem a děním na scéně.
BRUTAL TRUTH totiž dokázali touto deskou přinejmenším velmi výrazným způsobem ovlivnit mnohé další v extrémním metalu se vyžívající bandy. Zatímco již zmiňovaný debut (i jeho recenze se brzy dočkáte) vládl na poli klasicky pojatého grindcore a udivoval svojí až za hranici tehdejších měřítek sahající agresivitou a energií, jeho následovník jde na to trošku jinak. Skupina si i nadále zachovala svůj extrémistický přístup a i nadále se vyžívá ve vysokorychlostních skladbách. Už hned první kousek pojmenovaný „Collapse“ však šokuje na poměry BRUTAL TRUTH velmi pomalým až valivým tempem. Skladba lehce ovlivněná doom metalem však znamená jen předzvěst před vpádem zdivočelých šelem. Hned po ní totiž přichází nezřízená smršt a vy si uvědomíte, že tato čtveřice může znít ještě extrémněji, ještě neučesaněji a ještě více chaoticky, než tomu bylo na předchozím albu.
A čím tedy dokázali BRUTAL TRUTH ovlivnit tehdejší scénu? V první řadě to bylo masivní fúzí grindcore, hardcore a punku. Výsledkem je pak ještě mnohem divočejší hudební nadílka, než kterou dokáže nabídnout ortodoxně pojatý grindcore. Jednotlivé skladby tak dostávají velmi silný náboj a šťávu a působí nesmírně svěžím dojmem. Přestože všechny jsou ve svém jádru stále grindové, kapela se nebojí překročit tu pomyslnou hranici, kde další hudební formy znamenají pouze ovlivnění či osvěžení, což má za následek, že nejednou slyšíme buď čistokrevný hardcore anebo jindy zase přímočarý punk. Nejmenších změn v porovnání s hudbou doznaly vokály, které ač působí mnohem variabilnějším a živějším dojmem, spoléhají na klasický rejstřík v podobě střídání growlingu s ječením a dalšími nepříčetně znějícími hlasovými polohami. Nahrávka je navíc opatřena krystalicky čistým a hardcoreově znějícím zvukem kytar, který tak působí velmi sevřeným dojmem. Na svou dobu a pro tento styl hudby to bylo originální řešení a ukázalo se, že spolupráce BRUTAL TRUTH + Colin Richardson byla šťastnou volbou.
Přiznám se, že první setkání s touto deskou pro mě znamenalo pocit mírného zklamání. Oproti mnohem ortodoxnějšímu debutu zůstala tato kolekce na několik prvních poslechů nepochopena. Čas však naplno ukázal její kvality a jen se potvrdilo, že novátoři to nemají vždy lehké. Ačkoliv se nejedná o nějaké revoluční dílo, musím uznat, že „Need To Control“ je nahrávkou originální, nadčasovou, invenční a samozřejmě výbornou. Klidně by mohla vzniknout i o deset let později a stále by působila moderním dojmem. Rest In Peace, BRUTAL TRUTH!