Aj tento rok pre nás agentúra Pragokoncert pripravila v poradí už tretie pokračovanie putovného festivalu Metalmania. V porovnaní s Budapešťou či Katowicami ponúkal síce chudobnejšiu zostavu zahraničných kapiel, ale na druhej strane U.D.O., THERION, ale najmä SOILWORK a NEVERMORE, ktorí sa v ten večer chystali v Čechách na svoju premiéru, boli dostatočne veľkým lákadlom na výlet do zlínskej Novesty.

Vzhľadom na pomerne skorý začiatok festu a nie práve najlepšie dopravné spojenie sme zmeškali trojicu českých kapiel ALAMOGORDO, SIX DEGREES OF SEPARATION a PANDEMIA.

Po nevyhnutnej prestávke pokračovali v prehliadke domácej metalovej scény legendárni DEBUSTROL. Kapela bude svoje dvadsiate výročie oslavovať vo veľkom štýle pražským koncertom, z ktorého vznikne aj DVD. Vystúpenie na Metalmanii bolo teda nielen veľkou generálkou pred veľkou akciou, ale súčasne aj šancou osloviť ďalších potencionálnych prívržencov. DEBUSTROL však očividne neboli tou kapelou, kvôli ktorej by väčšina osadenstva merala cestu do Zlína a tak sa pod pódiom zabávali len skalní. Na môj vkus bol ich koncert až príliš nevýrazný a ani opozerané a originalitu postrádajúce číslo s pílou nič na tomto fakte nezmenilo.

Stejně jako DEBUSTROL,  i následující TÖRR postavil svůj playlist především na minulosti. Jenže tam kde „zabijáci táty s mámou“ znějí i v letitých skladbách poměrně současně, je Henychova parta zoufale zastaralá. Fanoušci si to tak zřejmě přejí, ale osobně mám velký problém vydržet všechny ty „Armagedony“ a „Kladiva na čarodějnice“ v takto únavném balení a to ani nemluvím o uvěřitelnosti. Nebo vy si nepamatujete řeči, které kapela vedla v době vydání „experimentálního“ alba „Tanec Svatého Víta“? Zkrátka a dobře, namísto TÖRRu bych si dovedl představit spoustu vhodnějších a především mnohem zajímavějších tuzemských předskokanů.

Po nudných a zcela omšelých TÖRR byli prvními nositeli živé vody švédští SOILWORK, těšící se v současnosti ohromné popularitě. Nutno podotknout, že zcela zasloužené. Kvality desek jako jsou hlavně „Natural Born Chaos“ (2002), „Figure Number Five“ (2003) a prozatím poslední „Stabbing The Drama“ (2005) hovoří dosti výmluvnou řečí. Stejnojmennou skladbou z aktuální desky byl zároveň i odpálen celý, bezmála hodinu trvající set. SOILWORK odvedli skvělou práci, a já jsem tak nucen zopakovat Rudiho slova, kterými shrnul jejich maďarské vystoupení. Příkladné nasazení, povedená pódiovka s v tomto směru dominujícím hastrmanem Ole Finkem, jehož figury by mu mohl závidět leckterý glamrockový tajtrlík, vyvážený playlist čítající ty nejpodstatnější hitovky a samozřejmě vřelé přijetí publikem, jenž zaskočilo i Björna Strida, který se v jednom momentě málem neubránil dojetí. Přesvědčivý výkon kapely trošku narušovala nejistota v sólových partech mladého synovce kytaristy Petra Wichersa, kterého na tomto postu nahradil. Každopádně se jedná o šikovného kytaristu a je jen otázkou času, kdy se tyto adaptační problémy podaří vyřešit. Problémům se nevyhnul ani Björna Strid, kterému hlavně ve výškách nejednou musel vypomoct jeho předtočený „dvojník“. S pochopením publika se nesetkaly ani jeho hecovačky k americkému stylu podpódiové zábavy, která má u nás zázemí spíše mezi fanoušky hardcore. Jinak ovšem SOILWORK předvedli vše, co bylo od nich očekáváno a jejich vystoupení lze zahrnout jen slovy chvály.

Jestliže jinak kvalitní SOILWORK příliš nepřesvědčili po kytarové stránce (přece jen, ač bezesporu šikovný, nebyl náhradník Petera Wicherse - prý jeho mladičký synovec - zřejmě ještě příliš vyhraný a jeho nezkušenosti lze přičíst na vrub i tu spoustu kiksů, kterých se dopouštěl převážně v sólových partech) a zpěvák Björn Speed Strid zanechal mnohem příznivější dojem jako křikloun, když v melodických pasážích často nestíhal a vypomáhal si dalšími předtočenými hlasy, pak nástup NEVERMORE doslova drtil. Kytarově naprosto jiná liga dávala tušit, že zvuk, který do té doby vyzníval spíše pro bicí soupravu, budou válcovat především kytary a to se v průběhu úvodní šlehy „My Acid Words“ (samozřejmě po drobné korekci a donastavení zvukařem) bezezbytku potvrdilo. Obě řezačky pánů Loomise a Smytha kralovaly a i když se z pochopitelných důvodů v prstokladových orgiích vystavoval mnohem častěji Jeff Loomis, i druhému sekerníkovi byla přidělena trocha toho vlastního sólového písečku (v závěru se těšil dokonce tak usilovně, až si ze samé horlivosti ztlumil hlasitost na kytaře). Zaznělo dosti ukázek z novinky (zaregistroval jsem kupříkladu ještě titulní „This Godless Endeavor“ nebo válcovačku „Home“), ale ani minulost nepřišla zkrátka, ať už třeba v podobě pomalejšího kousku „The River Dragon Has Come“ z přelomového počinu „Dead Heart, In A Dead World“, titulního zápisu z předposledního alba „Enemies Of Reality“ (ta ukončila řádný hrací čas), či závěrečného přídavku „Beyond Within“ z placky „Dreaming Neon Black“. Celou tu muzikantskou parádu, kde snad pouze baskytaru lze označit za „jenom“ spolehlivou, zdobil svým suverénním výkonem zpěvák Warrel Dane. Pokud jste si zvykli na koncertní šizení studiových výkonů, tady jste na špatné adrese. Hubeňoučký blonďáček Warrel hlasivky rozhodně nešetřil a ať již si hlavu zdobil černým kulichem či jej zrovna zuřivě odhazoval (s povděkem jsem registroval, že skupina rezignovala na koženou image), vždycky s hlasem spolehlivě kroužícím tu ve výškách, tu v jedovatých hloubkách. Zvuk (alespoň od mixážního pultu) vydržel po celé vystoupení mocný a dostatečně čitelný, takže zamrzel snad jen hromadný exodus fanoušků a jestliže na SOILWORK bylo ještě poměrně plno, zůstaly na věrozvěsty ze Seattlu tak maximálně dvě třetiny hlav. Inu, jak se něco v naší republice tváří jen o drobet složitěji, je zle. O tom, že na následující THERION se dav opět viditelně zahustil netřeba pochybovat, aneb vidle vlají, ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice…

Ansámblu THERION, ktorému od začiatku neohrozene šéfuje Chis Johnsson, trvalo nazvučenie dlho predlho. Keby potom aspoň výsledok stál za to... Hneď po tretej skladbe vypadol halfplayback, čo hudobníkov na chvíľu úplne vyradilo z činnosti. Žiaľ, THERION už nie sú to, čo bývali. Od skvelého albumu „Theli“ ubehlo už desať rokov a ja som len neveriacky pozerala, čo zostalo z vcelku zaujímavej kapely. Christofer vykráda sám seba, skladby sú nezáživné a často vyplnené bezduchými vatovými motívmi. Naviac prepojenie metalu s vážnou hudbou je už natoľko prekonaným žánrom, že dokázať v ňom ešte niečo prevratné, si vyžaduje skutočne veľkú dávku odvahy. Úplne opačný názor malo nadšené publikum, o čom svedčal aj poriadny kotol pod pódiom. Ešte že na koniec odznela výborná „To Mega Therion“, ktorá vo mne oživila spomienky na ich výborný koncert zo starých dobrých čias.

Playlist: „Ginnungagap“, „Son Of The Sun“, „Seven Secrets Of The Sphinx“, „Asgard“, „Rise Of Sodom And Gomorrah“, „Typhon“, „The Siren Of The Woods“, „Baal Reginon“, „Riders Of Theli“,, „Black Sun“, „Wine Of Aluquah“, „Raven Of Disperson“, „To Mega Therion“.

O bodku za Metalmaniou 2006 sa postaral Udo Dirkschneider so svojou rovnomennou kapelou. Deň pred tým kvôli vážnej poruche na tourbuse boli nútení odvolať koncert v Rumunsku, do Čiech však prišli bez väčších problémov a s poriadnou dávkou energie a entuziazmu. V kapele hrá okrem Stefana Schwarzmana, Udovho spolubojovníka z čias ACCEPT, gitarista Igor Gianola, basák Fitty Weinhold a bicman Francesco Jovino. Bolo skvelé sledovať, ako už nie práve najmladší ex – spevák ACCEPT-u dokázal v okamihu rozohniť rozospaté publikum. Klasický germánsky heavy metal 80. rokov sa v našich končinách teší stále celkom veľkej obľube u mnohých spojenej i s nostalgiou. Udo nespí na vavrínoch, nespolieha sa iba na osvedčené klasiky. Koncert sa niesol aj v znamení minuloročného albumu „Mission No. X“, pričom na záver nemohli chýbať neodmysliteľné acceptovské klasiky.

Další ročník Metalmanie je tedy za námi. Kaňkou na jeho průběhu byla poněkud menší návštěva. Cestu do Zlína měřilo zrhuba 1500 fanoušků, což, když uvážíme jména headlinerů, je určitě málo. Možná by propříště pořadatelům mohla stát za zvážení myšlenka angažovat místo okoukaných domácích veteránů nějaké další zahraniční akvizice, které by dokázaly do Zlína přitáhnout větší počet diváků. Domnívám se, že mnoho potenciálních návštěvníků z druhého konce republiky zřejmě odmítlo podstoupit dalekou cestu jen kvůli jedné, či dvěma kapelám (mám namysli hlavně SOILWORK a NEVERMORE). Tady by možná nebylo špatné si vzít příklad z maďarské a hlavně polské Metalmanie, které letos disponovaly nabitější a pestřejší soupiskou. Jména jako DEBUSTROL, TÖRR anebo U.D.O. podle mého názoru patří na letní festivaly, kde se v záplavě mnoha jiných kapel v pohodě ztratí.

Darkmoor (TÖRR, NEVERMORE), Dalas (SOILWORK), Petra (DEBUSTROL, THERION, U.D.O., fotografie)