OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ORCHESTRA, ryze instrumentální houslové tornádo, které plení kluby na Sušicku, spojuje několik rozdílných světů v jednom unikátním spojení bicích nástrojů a houslí. Prvním světem je alternativní rock, který, ačkoliv jsou jediným strunným nástrojem ve skupině housle, silně dýchá z jednotlivých skladeb, a druhým je pole klasické hudby, kde zvláště vlivy některých českých mistrů jsou slyšet velmi zřetelně. V neposlední řadě tu máme folklórní prvky, které spoře, ale přece jen, probleskují přes mlhu z houslových efektů. Vzniká tak nekonvenční fúze s osobitým rukopisem, která má kořeny zapuštěné v konzervativní minulosti a skvělé instrumentaci, na druhou stranu svým podáním je velmi současná a rozhodně u ní nalézám bohatý bitevní arzenál pro získání posluchačstva napříč žánrovým spektrem.
Jak již jsem nadhodil, housle jsou v mnoha fragmentech zefektované, což silně dotváří odér současného a lehce nadčasového hudebního zážitku. Smyčcový čaroděj Martin Vlk navíc používá efektovou smyčku, kam si při živém hraní „live“ nahrává podklady a ihned si je pouští, takže zde nezřídka naleznete několik houslových vrstev na sobě. Za samostatnou zmínku stojí instrumentální výkony, zvláště pak bicí skýtají nesčetně zajímavých kousků z dílny bubeníka Jiřího Pláničky s tendencí sunout místy souhru s houslemi do hudebně vtipných protirytmů a mezirytmů, kdy si housle i bicí jakoby odděleně hrají na svém vlastním písečku, ale přesto mezi nimi vzniká shoda.
Tak a teď k nedostatkům. Prvním je zvuk, na kterém je slyšet, že se trochu šetřilo. CD obsahuje dva druhy nazvučení bicích, z nichž jeden je ucházející a druhý zavání garážovým fušerstvím, které se k tomuto druhu hudby opravdu nehodí. Kde by výsledek měl být vybroušen do křišťálového lesku, aby vetkal pečlivě vkládané hudební motivy do strhující tapiserie se zářivými barvami, tam je spousta hudebních nedodělků, hlavně ve zvuku bicích, ale jak jsem již předeslal, nejedná se o celé CD. Druhou nevýhodou je frekvenční rozsah houslí, který nevyplňuje dost prostoru na to, aby vás plně obklopil a byl zcela plnohodnotným nástrojem i ve své sólové verzi. Tady vidím chybu, v tomto případě hlavně ve studiové práci, kde si dokážu představit, že by ze zvuku houslí šlo vytvořit mnohem majestátnější a širší hradbu. Potenciální nebezpečí do budoucna u ORCHESTRY nacházím v opakování některých nápadů, které tu a tam pociťuji již na dnešní tvorbě – pokud se dokáží vyvarovat výše zmíněných nešvarů, troufám si říci, že s dobrou produkcí v zádech by se toto duo mohlo stát jedním z mála úspěšných vývozních muzikantských artiklů České republiky.
Jednotlivé skladby asi nemá cenu hluboce a dlouze rozpitvávat, to se prostě musí slyšet. Seversky až zimně působící pohádková „Eeren“ předává žezlo šeptavému a ševelivému hudebnímu dialogu „Tichý rozhovor“, který střídá duchařské intro ke skladbě „Šťastné duše tančí“, která v několika místech připomíná hru na ústí skleniček. Pátým trackem je valivá, ale přitom svižná „Tsunami“, po níž tu máme houslový experiment „Model didgeridoo“, v němž Martin Vlk emuluje zvuk tohoto oblíbeného etnického nástroje. Celé promo uzavírá dvouvětý historický exkurz „Barok’s not dead“. V tomto mladém nadějném duu vidím budoucí dravou štiku ve vodách české alternativy a se zálibou budu sledovat její rejdy, které doufám rozvíří stojaté tuzemské rybníky.
Dosud neobjevený drahý kov ze Sušicka, který může v budoucnu ohrozit trůn české alternativy. Číselně hodnotit si nedovolím, neboť bych se cítil mírně podjatý.
Martin Vlk
- housle
Jiří Plánička
- bicí
1. Eeren
2. Tichý rozhovor
3. Šťastné duše tančí (intro)
4. Šťastné duše tančí
5. Tsunami
6. Model didgeridoo
7. Barok's Not Dead (první věta)
8. Barok's Not Dead (druhá věta)
Vydáno: 2005
Vydavatel: samovydání
Stopáž: 26:35
Produkce: Pavel Čermák a ORCHESTRA
Studio: Studio Pavla Čermáka
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.