Po skvělém albu „Kings Of Metal“ z roku 1988 došlo v táboře samozvaných metalových králů k  zásadním personálním rošádám. Spoluzakládající kytarista Ross „The Boss“ se už cítil heavymetalem unaven, proto MANOWAR opustil nadobro a bubeník Scott Columbus si, kvůli rodinným problémům, dal na chvíli pauzu. Na jejich místa dorazili talentovaní David Shankle s Rhinem a mohla se začít připravovat nová deska. Jak už to tak obyčejně bývá, noví příchozí dodali při skládání materiálu nové impulzy a jejich pozitivní vliv byl na novém albu rozhodně znát, přestože většinovým autorem skladeb i nadále zůstal Joey DeMaio.

Podobně jako starší alba, i nové dostalo do vínku stručný a silácký název - „The Triumph Of Steel“ a opět byl použit starý známý svalnatý bojovník, stejně jako na minulé desce. Jako se třeba o Praze říká, že to je „stát ve státě“, tak nějaké obdobné označení by se dalo použít pro úvodní píseň „Achilles, Agony And Ecstasy (In Eight Parts)“. Tento téměř půlhodinový útvar by mohl totiž fungovat jako samostatně nahraný a vydaný celek. Jedná se o osm poslepovaných mini-skladeb, které mají v celkové podobě představovat  zhudebněnou povídku o dobývání Tróje, zejména pak o souboji Hektor vs. Achilles. Po povedeném intru nastupuje dravá jízda „Hector Storms The Wall“, následuje naléhavá „Patroklova smrt", povedený motiv „pohřebního marše" a celou píseň půlí zdlouhavá „zbroj bohů" (tohle se tedy kapele moc nepovedlo - poslouchat několik minut nudné mlácení do bubnů, to není kdovíjak silný posluchačský zážitek). MANOWAR ovšem mírně pokažený dojem  vylepšují nádherným úsekem „Hector´s Final Hour”, ten přechází ve speedovou „Death Hector´s Reward" a nezbytná DeMaiova basácká onanie „The Desecration Of Hector´s Body" uvozuje výtečný závěrečný nářez „The Glory Of Achilles", ve kterém se uzavírá jedna z důležitých kapitol Trojské války a naznačuje se její další průběh... Ono zmíněné otloukání škopků je docela otrava, ale i tak se dá tato (do jisté míry) experimentální skladba hodnotit jako velmi povedená.

Další písně na  „Triumph Of Steel" stojí již mimo tento koncept.

První z dua songů o „kovových bratřích“- „Metal Warriors (Brothers Of Metal Part One)“ nabízí klasické manowaří „bum-čvacht” tempo a povedený chytlavý refrén, který spolehlivě funguje jako koncertní vyřvávačka pro diváky. Ještě dodám, že druhý díl se objevil na následujícím albu „Louder Than Hell“. Po kvapíku  „Ride The Dragon“, indiánské „ Spirit Horse Of The Cherokee“ nás čeká ortodoxně heavymetalová „Burning“ a poté přichází na řadu jeden z vrcholů alba a pro mě osobně  jedna z nejlepších písní MANOWAR vůbec. Mám na mysli „Power Of Thy Sword", která je pro mě naprosto čistou esencí toho, jak by měl vypadat zdařilý epický heavy-speedmetal. Dynamický rozjezd, strhující refrén, melancholické intermezzo, to vše podtrhnuté (samozřejmě na poměry MANOWAR) povedeným textem. Holt Joey DeMaio se na tomto albu jako skladatel vzepjal k velkému výkonu, to se musí nechat. Po této zdařilé věci následuje mrskačská „The Demon´s Whip” a celé album je ukončeno překrásnou „Master Of The Wind”.  Toto je jedna z mála písní (nebo možná jediná?), kdy nám MANOWAR ukazují, že jim jde tvořit skvělou hudbu bez jakékoliv zbytečné pompéznosti a siláckých gest.

Album „The Triumph Of Steel” mi přijde v rámci diskografie MANOWAR jako jedinečné. Možná to bude tou pozměněnou sestavou, nebo také tím, že mezi komunitou ortodoxních fanoušků není tak často zmiňováno coby nejoblíbenější a drží se spíš na pozadí - nevím, má prostě takovou specifickou atmosféru, kterou jsem dřív, ani později, u jiných desek MANOWAR nezaznamenal, a proto si ho společně s „Kings Of Metal” pouštím zdaleka nejčastěji.