Tvrdí se, že sedmička je šťastným číslem. Těžko soudit, zda-li to platí doopravdy, ale v případě holandského tria SINISTER určitě ano. Sedmý rok své existence tato smrtonosná eskadra totiž oslavila ve vskutku velikém stylu a famózním způsobem tak vyvrcholil vývoj započatý prvním albem „Cross The Styx“ z roku 1992. To vyšlo až 4 roky od založení kapely v roce 1988 a představilo ji už jakou vyspělou bandu hrající špičkový death metal své doby. Následující deska „Diabolica Summoning“ (1993) jen potvrdila pozice vydobyté debutem a o dva roky později jsou SINISTER zpět a jak se později ukázalo – v jejich bezkonkurenčně nejsilnějším tvůrčím rozpoložení.

Nenávisti jako symbolu, který nás provází po celých bezmála 40 hracích minut alba, nejsou plné pouze blasfémicky laděné texty, ale hlavně jejich hudební doprovod. Na svoji dobu nebývale „evil“ laděnou nahrávku otevírá skřípající zvuk dveří, které jsou vstupní branou do pekelného světa, kde vládnou SINISTER. Není to příliš bezpečné ani pohodlné místo, ale na druhou stranu je až zvráceně přitažlivé a fascinující. Riffování a sólování pana Barta nepostrádá potřebnou dávku rouhačské rebelie, ale zároveň ani vysoký stupeň precizní instrumentace a v neposlední řadě schopnost navodit velice skličující atmosféru plnou strachu a neklidu. K tomu není potřeba žádných „zkrášlovacích“ efektů v podobě samplů či klávesových nástrojů. Právě špičková sekyrnická práce je tou největší devízou „Hate“.

Samozřejmě, že bez kvalitní rytmiky a slušně provedeného growlingu by to také nešlo a v tomto směru je vše v naprostém pořádku. Jednotlivé kompozice jsou rytmicky nápadité, variabilní a v mnoha případech i strhující. Pánové přesně vědí, kdy své výpovědi dodat naléhavost v podobě rychlé sypačky, kdy naopak poškádlit smysly pomalejším intermezzem a vzápětí opět nasadit vysoké tempo. Vzorec poměrně jednoduchý, avšak jeho aplikaci do praxe nechybí rafinovaná kreativita. Právě atmosférou a celkovým maximálně brutálním provedením své hudby se SINISTER více než představitelé evropského death metalu dají označit jako holandské velvyslanectví floridské scény. Vliv takových MORBID ANGEL, DEICIDE a určitě i dalších žánrových lídrů té doby je zde patrný, ale SINISTER se na rozdíl od mnoha jiným podařilo tento vliv použit pouze jako základní surovinu, sloužící ke tvorbě vlastní hudební skulptury. A jak již bylo řečeno v úvodu recenze, právě na „Hate“ dosáhla kapela své životní formy, což se projevilo stvořením této bezchybné a maximálně zničující kolekce. Dojem totální blasfémie pak dokresluje podle mého názoru jedna z nejpovedenějších kreseb mistra Wese Benscotera.

O 3 roky později kapela přichází se stále velice solidní deskou „Agressive Measures“, která byla však už labutí písní jejího původního ducha. SINISTER opouští kytarista Bart, za mikrofonem se objevuje žena, konkrétně Rachel a začíná nová kapitola v historii holandských. Tato však mě osobně už příliš neoslovovala, a tak pro mě už asi navždy nejzářivějším klenotem s logem SINISTER zůstává tato nepřekonatelná sbírka.