Pokud jste si kdysi dávno zamilovali první alba amerických SKID ROW, jsou dnes Švédové HARDCORE SUPERSTAR kapelou přesně pro Vás. Tato ambiciózní čtveřice vlítla na scénu počátkem roku 2000 a svým masivně podporovaným debutem „Bad Sneakers And A Piňa Colada“ si vysloužila nálepku největšího objevu skandinávské rock´n´rollové školy. Kapela na něm vzdávala hold nejen americkému glam metalu konce osmdesátých let, ale prezentovala i svou punkovější stránku. Kluci tenkrát sázeli zejména na rychlost a bezstarostné melodie. Působili však tak trochu vyumělkovaně, za což mohla hlavně velká propagace jejich tehdejších vydavatelů Music For Nations. Nicméně své kouzlo měli. Dalo by se říci, že se přes noc na severu Evropy stali takovými mladými a hodně veselými MOTORHEAD. Těm také předskakovali na společném velmi úspěšném turné. Na dalších dvou albech a sice „Thank You (For Letting Us Be Ourselves)“ (2001) a „No Regrets“ (2003), které, co se kvality týče, měly bohužel spíše sestupnou tendenci, punkový prvek zcela vymizel a z HARDCORE SUPERSTAR se pomalu a jistě stávala ryze banální několikahitová záležitost, hrající obyčejný rock. Do toho se ještě přimotaly problémy s tehdy se rozpadající vydavatelskou firmou Music For Nations. O HARDCORE SUPERSTAR najednou nebylo nikde slyšet. Nová alba byla těžko k sehnání a když už jste je získali, konstatovali jste akorát, že už to zkrátka není ono. Nad touto kapelu jsem tedy zhruba před dvěma lety předčasně zlomil hůl netuše, co bude následovat.

Tak tedy nyní konečně k novince, která vyšla v listopadu loňského roku. Čtvrté bezejmenné album bohudík setrvává u sleazy nebo chcete-li glam metalového výrazu, avšak oproti dvěma předchůdcům je nesrovnatelně kvalitnější. Punk rock byste nyní v jejich tvorbě hledali marně, naopak přibylo metalové říznosti, kytarových vyhrávek a nespoutané energie. HARDCORE SUPERSTAR prožívají nový start. Jejich nová deska je oslavou gargantuovského glamu z Los Angeles, ale tak svěže podanou, až to bere dech. Od počátku devadesátých let, tedy doby, kdy tento styl pomalu vymizel, se občas nějaký nový soubor snažil navodit zašlou slávu noční scény okolo boulevardů, protínající celé údolí andělů, aby oprášil machrovská klišé tehdejších hair metalových hvězd. Avšak žádné z kapel se to nepodařilo tak bravurně jako současným HARDCORE SUPERSTAR.

Srovnám-li toto album s každým z předešlých, musím potvrdit, že se kapela po všech stránkách zlepšila. Největšího růstu doznal zpěv Jocke Berga, který získal několikanásobně větší rozsah a přesvědčivost. Jako bych zde slyšel mladého Sebastiana Bacha ze SKID ROW či frontmana BULLET BOYS Marka Torriena. Každá ze skladeb je erupcí toho nejlepšího, co tento styl může nabídnout – atraktivní refrény, divoké kytarové fáze, jedna skladba lepší druhé. Je těžké vyzdvihnout jedinou, ale mými největšími favority jsou masivní „Bang On Your Head“, ve které exceluje šéf celé sebranky a kytarový střelec Silver Silver, dále pak pozvolna gradující „Hateful“, hitovka ve stylu vrcholných MOTLEY CRUE „We Can´t Celebrate Sundays“ a „Cry Your Eyes Out“, upomínající zase spíš v Hollywoodu stále kultovní smečku kdysi peroxidového bloňdáka Taime Downeye - FASTER PUSSYCAT. Celkově album působí hodně kompaktně a moderně, z minulosti si Švédi berou jen náladu, balí ji však do vlastního, trochu současnějšího výrazu. Zvuk je velmi povedený.

HARDCORE SUPERSTAR zcela nečekaně nahráli svou nejlepší desku, na které definitivně nalezli výraz, který jim vyhovuje a zároveň sluší nejvíc. Dalo by se říci, že toto divoké rockové album přivezlo glam metal do 21.století. Kvalitativně si nic nezadá ani s takovými památnými díly, jakými ve své době byly debut SKID ROW, dvojka „Wake Me When It´s Over“ (1989) od FASTER PUSSYCAT, „Dr.Feelgood“ (89) od MOTLEY CRUE nebo „Flesh And Blood“ (1990) od POISON.