Michal Prokop je zpět. Když v roce 1989 vydal album „Snad nám naše děti prominou“, zdálo se, že se pro něj v letech 90. otevírá netušený tvůrčí prostor. Jenže... realita byla jiná. Michal Prokop pověsil hudbu na hřebíček a vydal se na cestu politika. Není mi hodnotit jeho prospěšnost či neprospěšnost, jen bych si dovolil uvést, že jeho „keltský“ projekt „Černé ovce“ (2002) jsem uvítal s velkou úlevou a nadšením, že se jedna z čelních postav českého rocku opět vrací k tomu, co je jí vlastní. Přesto trvalo ještě čtyři roky, než spatřila světlo světa regulérní Prokopova řadovka, první po více než šestnácti letech.

Je znát, že Prokop nechtěl po té strašně dlouhé odmlce ponechat pranic náhodě a materiál vybíral pečlivě – tak, aby obsáhl hned několik podob od zádumčivé milostné lyriky až po laškovné šrutovské hříčky. Autorsky se na desce podělili krom páně kapelníka i osvědčení Jan Hrubý, Petr Skoumal a Luboš Andršt. Na „Poprvé a naposledy“ potkáme Prokopa v retro rockerském hávu, když po vzoru „Kolejí Yesterday“ vzpomíná na zašlé časy mládí, kdy „... George a Ringo, Paul a John na pláži nahý holky kradli / a balili je do záclon / v hotelu tak jako Bob Marley.“ („64“). A člověk mu věří každé slovo, protože nezaměnitelný nakřáplý hlas je jako vždy technicky brilantní a Prokop si udržuje dostatečný nadhled, aniž by ztrácel na přesvědčivosti. V „Leteckým inženýrovi“ pobaví sebe-parodickou macho pózou a za takřka swingově rozkřepčeného doprovodu (světe div se – z pera „kelta“ Jana Hrubého) ukazuje, že šarm a chlapácké kouzlo rozhodně neztrácí. Poněkud slabší mi přijde snad jen skladba „Ukolébavka pro smutnou mladou paní“, kde se kouzlo vytrácí a zejména refrénový popěvek s dětským sborem působí jaksi nepatřičně škrobeně a násilně.

Jenže u toho mé výtky končí. Materiál krom opravdu příjemných rockových songů, jako je zmíněná „64“, velmi příjemné blues rockové retro „Loučení“ nebo současnost parodující „Virtuální realita“ s feelingem horkého amerického jihu, nabízí i typické ztišené polohy, v nichž vyniká Prokopovo šansoniérské kouzlo a vynikající texty Pavla Šruta. V tomto ohledu nutno vyzdvihnout „Popěvek“, který albionským oparem nepopře autorskou školu Jana Hrubého, pokorně plynoucí vlajkový song a nádherně kolébavou „Tullamore Dew“, která je doslova a do písmene zhmotnění slova pohoda. Jednoznačným vrcholem alba jsou baladičtí „Zloději času“, píseň s tak skvostným básnickým potenciálem a procítěnými aranžemi, jaké já osobně pamatuji snad jen v Mišíkově „Variaci na renesanční téma“. Určitě jedna z nejvydařenějších písní v Prokopově kariéře.

Michal Prokop je zralý rockový písničkář v plné síle. Může si troufnout na rozjařené orchestrální aranže, banální hříčky, komorní polohy, milostnou lyriku... Vše je prožité, přesvědčivé, zralé, chytlavé. „Poprvé naposledy“ je deskou, která prezentuje dnes už takřka vymírající poctivost předrevolučního českého rocku, ve kterém nestačilo mít za zády silného vydavatele a kvalitní tým stylistů. Je to nahrávka mnohotvárná, mnohobarevná a takřka v každém ohledu perfektní a poctivá. Vřele doporučuji.

Hoříš mi modře jako líh
v dálce se země zachvěje
a zase prší sníh
hoříš mi modře jako líh
pak láva smete Pompeje
zase prší sníh
... a jinak se nic neděje.
(Popěvek)