Seveřané KHOMA (původně KOMA) jsou zajímavým úkazem švédské hudební scény. Mnohé naznačuje už skutečnost, že se v jejich řadách setkáme s členy post-hardcorových CULT OF LUNA, ale také emo poprockerů THE PERISHERS a čistě popových DEPORTEES. Navíc, přestože základní tříčlenné jádro je pevně dáno jmény Johannes Persson (CULT OF LUNA), Fredrik Kihlberg a Jan Jamte, jsou KHOMA i skupinou dvou tváří, jednu tvoří studiová sestava a tu druhou pak koncertní složení, kdy se střídá spousta dalších zajímavých tváří především z okolí města Umeå. Například studiová bicí má na starosti Thomas Hedlund (právě člen zmíněných THE PERISHERS i DEPORTEES), kdežto na koncertech sedí za škopky Peter Melander. Za zmínku stojí i fakt, že se jednotliví členové netají svými politickými vizemi, které však ponechám bez komentáře, kdo chce ať si informace najde na jejich internetových stránkách, zůstanu pouze v rovině hudby, která oproti debutu „Tsunami“ nabrala na „The Second Wave“ hodně nových prvků. Skupina posunula svůj projev do odlehčenější formy emo rockové hudby a vlivy depresivity nekomerčního popu ve stylu NORAH JONES nebo ELLIOTT SMITH občas prýští na povrch jako slané prameny slz uprostřed vyschlé kytarové pustiny. Ozvuky samotných CULT OF LUNA se překvapivě zjevují jen zřídka, KHOMA jsou mnohem jemnější a ve vzdušných pasážích vykreslovaných piánem a smyčci (skladba „Asleep“) dokonce lehoulincí skoro jako SIGUR RÓS.

Pokud se o raritním (vyšlo ve Švédsku pouze v nákladu 2000 kusů) a dnes nesehnatelném debutu „Tsunami“ dalo mluvit jako o hrubě kytarovém emíčku, při zaškatulkování „The Second Wave“ je třeba hodně ubrat ze slova hrubý a zdůraznit, že většina nových skladeb je především o různorodých rockových polohách. Je to asi logický vývojový krok i s ohledem na Janův vokál, který má daleko k agresivitě, je třeba na nějaký brutální výraz rovnou zapomenout. Jeho sytý hlas se pohybuje v poprockové poloze plné melancholické zasněnosti a emotivní baladičnosti. S tím koresponduje i zvuková stránka nahrávky, která je hodně blízká čitelné průzračnosti poprockových produkcí. Nic na tomto výsledném dojmu nezmění ani mnohé zastřeně hutné a neuhlazené kytarové linky. Ty se ostatně ve větší míře objevují především ve skladbách „Stop Making Speechers“, „Like Coming Home“ a „One Of Us Must Hang“, což jsou kousky, které už obsahoval i debut „Tsunami“. Velmi dobře je tím poznat rozdíl mezi dřívější a současnou tváří skupiny. Staré skladby ještě částečně balancují na vlně dnes oblíbených post-hardcorových isisivských vzorů, kdežto v novém materiálu slyším dokonce psychedelii britrockové alternativy RADIOHEAD, což se asi nejsilněji projevuje ve skladbě „Hyenas“. Přesto se ani v současném materiálu nebojí KHOMA pořádně hrábnout do strun, odpálit skladbu hustým riffem jako v případě „Through Walls“, kombinovat silovou kytarovou stěnu s nervy napínajícími smyčci v „1909.08.04“, nebo prostě jen tak oživovat malátnou pomalost motivů razantními zvukovými výbuchy.

Po zdánlivé nesmělosti pouze lokálně vydaného debutu projevují Švédové v současné době mnohem větší ambice. Pramení zřejmě nejen z toho, že původní boční projekt je dnes prezentován jako regulérní skupina, ale také ze skutečnosti, že „The Second Wave“ vychází u trochu kontroverzních Roadrunner Records. Avšak zatím není na místě strach z toho, že by „noví“ KHOMA mohli podlehnout tlaku vydavatele hnaného vidinou vysokých prodejních čísel. Tohle album nic takového nenaznačuje, spíš naopak, z původní přímočařejší kytarové hudby se výraz skupiny rozmělnil do mnoha posluchačsky ne tolik vděčných poloh. O to víc ale získali KHOMA na osobitosti a zajímavosti.