Počáteční ideje portugalské gotik/doom metalové skupiny AVA ANFERI se dají vystopovat až do léta páně 1994 a popravdě, je to znát. Ne že by to bylo zřetelné na zkušenostech jednotlivých protagonistů, ale zcela jistě je to zřejmé na zvuku nahrávky, který jako by pocházel z roku výše zmíněného. Jako by se nahrávalo na počátku ANATHEMovské éry. Tím však nechci říci, že se jedná o nahrávku výrazně archaickou a ve všech směrech konzervovanou. Jen zvuková produkce albu bohužel příliš nepřidává.

Pohleďme na to, jakou hudbu vlastně tento nový výjev pod labelem Season of Mist produkuje. Základy, na nichž se staví, jsou ryze doomové s ženským vokálem a tempo, ve kterém album „Burdens“ kračí, je z čeledi toho nejpomalejšího zkázonosného kovu. U podobné hudby mě vždy dokáže okouzlit to, že vás potměšile ovine a začíná svými náladami bez milosti zamořovat vaše tělo. To bohužel zde nenacházím. Z „Burdens“ sice čiší zadumaná temnota na sto honů, ale nedokáže vás pohltit, nezpůsobí, že se propadnete do světa plného beznaděje a nářků, a to i v případech, kdy zpěvačka značně přepíná svoje síly a nutí se do téměř křečovitého divadelního výrazu. Když už jsme u zpěvu, nemohu říci, že se jedná o vyrovnaný výkon. V některých místech, kdy vespod zní chóry, které se chvějí jak lehká pavučina v kamenné gotické kobce a nad nimi se vzdušně vlní hlavní zpěv, skvěle sedí, některé místa jsou i zajímavá – například v začátku skladby „The Wings Of Emptiness“, kdy barva vokálu připomene šikmookou královnu alternativního popu BJORK, na druhou stranu některá místa album doslova pohřbívají. Jakoby nápěvy bez textů pohupující se v pozadí skladeb byly mnohem silnější, než jakýkoliv „vážný“ zpěv. Co ovšem albu výrazně nesedí, jsou teatrální výlevy ve zpěvu, stejně jako některé pokusy o operní vokál. Pokud se tyto atributy spojí, jak je tomu ve skladbě „A Glimpse Of Sanity“, pak mi nelibostí vstávají chlupy na zátylku. Na druhou stranu, co skupině velmi svědčí, je volnější akustická hravá poloha, baskytara mnohdy překvapí invencí, což u podobných skupin rozhodně nebývá pravidlem, klavírní vsuvky typu „The Shrine“ také dokáží ledacos prosvítit, což je v tomto případě jen ku prospěchu. Éterické fragmenty s čistými kytarami je asi to nejsilnější, co dokáže album nabídnout, tyto pasáže mají barvu, mají náladu, atmosféru. Škoda převeliká zvuku kytar, které z velké míry vrací album o více jak deset let zpět. Z mého pohledu jde ve výsledku o poněkud nevyvážené album, které skýtá několik velmi povedených částí a jistě se bude líbit ortodoxním doomerům. Také však obsahuje celou řadu stránek, které by měly ještě nějakou dobu zrát.