Jakoby ani neuběhl skoro žádný čas. A přitom je to už dlouhých sedmnáct let, co si pro nás němečtí melodičtí heavy metalisté AXXIS přichystali svou celkem sympatickou debutní kolekci kovových odlitků zvanou „Kingdom Of The Night“. V rámci možností (neboť ve skutečnou celosvětovou známost AXXIS nejspíš nevešli ani tehdy, ani nikdy poté) tím zaujali poměrně široké publikum (alba se podle oficiálních údajů prodalo přes 100.000 výlisků) a myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že přestože se úplně nevezli na tehdy moderní vlně ortodoxního speed metalu, zadělali si na celkem solidní renomé. Typicky chytlavé melodické nápady a nepřeslechnutelný a jakoby zženštilý vokál Bernharda Weisse na pozadí nijak rozdivočelých metalových kompozic (souvislý svistot dvou kopáků jste mohli při pozorném soustředění zaslechnout jen velmi výjimečně), to bylo zřejmě to, co tak trochu mohlo zaplnit mezírku mezi hymnickými speedovými výpravami a stadiónovým halekáním BON JOVI a spol., a co také najednou spoustě posluchačů přišlo vhod.

Jenže, on ten čas ale přece jenom uběhl. Sedmnáct let, deváté řadové album, a že by se u germánských melodiků přece jenom nic nezměnilo? No jo, už to tak bude. Co na tom, že štěstěna je zkrátka pěkně vrtkavá, a (jak asi nejspíš sami AXXIS poznali pěkně zblízka) co stačilo v roce 1989, nemuselo už stačit o pár let později, když zrovna tohle kapelu v žádném případě nemohlo připravit o chuť do hraní a nahrávání. Po albu „Axxis II.“, které jakoby z oka vypadlo svému předchůdci, ještě rychle dokula železo na živáku „Access All Areas“, a pak už si jen v klidu začala hýčkat malý svět pro sebe a své nejvěrnější, který by se klidně mohl jmenovat třeba „Axxisland“. Pořídila si jej kdesi v odlehlých končinách sousedního Německa, za mlhou hustou tak, že by se dala krájet (a možná ještě dál), a pro jeho fungování stanovila jasná pravidla. Vstupné jednotné, ovšem s výraznými slevami pro stálé návštěvníky či dokonce členy „Axxisfamily“, pravidelně každé dva až tři roky album a k tomu nějaký ten koncert nebo dokonce koncertní šňůra, sem tam menší autogramiáda či podobné záležitosti, k tomu spolehlivě fungující fan – club, až si jeden nedovede představit, co ještě více chtít. Obzvlášť, když členská základna je stabilní a její nároky nepřevyšují možnosti kapely. Možnosti, které se jako vždycky plně promítly i do aktuálního alba, kterým tentokráte jest „Paradise In Flames“, soubor jedenácti skladeb a úvodního intra (které mimochodem až nebezpečně zní jako z dílny NIGHTWISH), plně vedený v poctivé a klasické režii AXXIS. Typicky chytlavě melodické (v tomto směru se výtečně povedly zejména „Dance With The Dead”, „Will God Remember Me” a „Lady Moon”), nijak rozdivočele metalové (nenechme se mýlit souvislým svistotem dvou kopáků v „Ice Wind“ a „Gods Of Rain“) a zastřešené nepřeslechnutelným a jakoby zženštilý vokálem Bernharda Weisse.

No, a o to vlastně přece jde především, ne? Co na tom, že některé ze zbývajících skladeb mohou vytvářet dojem zbytečné a tradiční vatáže, když důležitý je především celkový pohled, kterým se na album díváte (neboť v návaznosti na to může někomu jako zbytečná vatáž připadat úplně celé) a nikoliv jeho detailní rozbor, který už je mu pak plně podřízen. Můj pohled je pak jednoznačný: tohle album mi nevadí. Nevadí, protože AXXIS nezastiňují, že jsou takoví, jací jsou, nevadí, protože mi tím pádem nepřijdou ani trochu vlezlí, a nevadí, protože dovedou být vcelku příjemní právě proto, že se zuby nehty drží svého kopyta. A výlet do dějin klasiky německého metalu mi prostě ve většině případů nezhořkne, i když přiznávám, že tentokráte mě podtitulek „výhodné Axxismenu“ na neskutečně odpudivém obalu (alespoň pro začátek) tak trochu vystrašil.