OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Úsvit věčnosti. Poněkud smělé prohlášení, stojící na prvním místě v pořadí skladeb na podle všeho dnes již legendární nahrávce „From Beyond“ klasiků smrtelné řehole MASSACRE, má možná přece jenom něco do sebe. Tedy ne, že by věčnost byla pro album zrovna tím nejcharakterističtějším přívlastkem, ale jistý její odstín, počítající se na nějaké desítky let, by už by mohl být daleko výstižnějším. „From Beyond“ (za nímž stáli zneuznaní souputníci Chucka Schuldinera a jeho DEATH: Rick Rozz, Terry Butler a Bill Andrews, pamatující ovšem – stejně jako Allen West z OBITUARY – úplné začátky přerušeného běhu života původních MASSACRE na čele s nezaměnitelným záhrobním vokalistou Kamem Lee) totiž vlastně do jisté míry také symbolizuje úsvit death metalových dějin, do nějž se nesmazatelně zapsalo právě nejméně na dalších takových třicet až padesát let. Syrově násilnickým způsobem, charakterizovaným především nesmlouvavě řezavými kytarami, obhroublou přímočarostí a nekomplikovaným přístupem ke zpracování riffové materie. Na dokreslení si (po vzoru nezapomenutelného intra zmíněné úvodní skladby) stačí představit temnou noční scenérii, osvětlovanou za hustého deště jen ubývajícím měsícem a údery blesku, v jejímž středu stojí v očekávání oltář pohanských bohů. Možná primitivní, možná laciné, ale (nejen v roce 1991) zatraceně působivé.
Ne, samozřejmě, že v tom MASSACRE zdaleka nebyli sami. Těch, co proráželi cestičky death metalovému pozdvižení, bylo nepočítaně. Ale byli to právě MASSACRE, kdo se mezi ostatními úspěšnými adepty dokázali popasovat s nároky kladenými na nově se rodivší styl se ctí a (co se cení ze všeho nejvíc) s jednoznačným a nezaměnitelným výrazem, vystavujícím všem dalším zájemcům o eventuální průzkum v jejich výsostní vývojové uličce nekompromisní stop. Pokud bychom chtěli být důslední a do slova a do písmene přesně vystihnout podstatu toho všeho, byla by to, ano, řezničina. Drsná a velkokapacitní, ale zároveň přesná a precizní, s těžkou bourací sekyrou v rukou a v čistých zástěrách, jen zlehka postříkaných dobytčí krví. Tak trochu jakoby v duchu klasiků death metalových prvohor (VENOM) nebo ještě lépe třetihor (POSSESSED). MASSACRE zkrátka po titánsku rozdávali rány, ovšem na rozdíl od pravých titánů se ještě po doznění úderu podívali, jestli také opravdu trefili. A když ne (což se stávalo výjimečně), udeřili znovu na to samé místo, tentokrát se stoprocentním účinkem. Příkladmo v „Dawn Of Eternity“, úžasně plastickém hororovém vyprávění o útoku mimozemských civilizací, v „Chamber Of Ages“, neveselé úvaze o čem jiném než o smrti (tuhle skladbu do éteru doprovodil také znamenitý klip – inu, bylo to zkrátka v dobách, kdy si ještě death metalové kapely mohly hojně dovolit natáčet klipy a být si jisté tím, že je někdo bude pouštět) nebo v „Corpse Grinder“, úchylném kvapíku o ještě úchylnějším jedinci. Pravda, texty a jejich témata by dnes mohly vzbuzovat úsměv, ale tak si to prostě žádala doba a tématika v tomhle směru navíc ještě zdaleka nebyla vyčerpaná.
A ještě na jeden typický obrázek MASSACRE nesmím zapomenout, neboť to, co předvádí Rick Rozz v okamžicích, kdy se v podobných případech v devíti skladbách z deseti ozve poctivé kytarové sólo, je přinejmenším pozoruhodné. Struny jeho nástroje řehtají jako z uzdy utržený neposedný koník a rozdováděnost, s jakou tak činí, by se spíše než sólo dala nazvat nekontrolovaným tónovým výbuchem, totálně rezignujícím na nějakou zapeklitou melodii či složitý instrumentální výkon. Skutečně to až zavání jakousi vypočítavou účelností, ovšem k překvapivému zjištění posluchače nakonec ještě přispívající k mimořádnému dojmu, který v člověku musí „From Beyond“ zanechat. Všechno to nejspíš bude vězet v tom, že MASSACRE, ať už z jakýchkoliv důvodů, se následně ani náznakem nepokusili pokračovat v načatém díle (bonusové EP „Inhuman Condition“ čítající i předělávku „Warhead“ od VENOM /v tomto případě ve skladbách 10. až 13./ z téhož roku nepočítaje, stejně jako pozdější album „Promise“, které už se ráchalo ve zcela jiných vodách), a tak striktně zamezili tomu, aby jejich death metalový nářez jako celek (nebo třeba právě podivuhodný Rozzův instrumentální výkon) někomu zevšedněl a zešedivěl. I když, i to je nejspíš otázka, zda a jestli by tomu tak vůbec bylo. Ale s takovými úvahami raději opatrně. Raději se ještě jednou důkladně zaposlouchejme …
„ … From Beyond Enter The Horror, Of A Dark And Hideous Nature, The Fall Of Man Is Now At Hand …“ („Dawn Of Eternity“).
A to je vlastně celá ta pravda.
MASSACRE a jejich debut „From Beyond“, to se rovná drsnému a velkokapacitnímu, ale zároveň také přesnému a preciznímu death metalu, jemuž obdobný abyste pohledali. Nevěříte? Tak si to pusťte ještě jednou.
Kam Lee
- zpěv
Rick Rozz
- kytary
Terry Butler
- baskytara
Bill Andrews
- bicí
1. Dawn Of Eternity
2. Cryptic Remains
3. Biohazard
4. Chamber Of Ages
5. From Beyond
6. Defeat Remains
7. Succubus
8. Symbolic Immortality
9. Corpse Grinder
10. Inhuman Condition
11. Plains Of Insanity
12. Warhead
13. Provoked Accurser
Back From Beyond (2014)
Condemned To The Shadows (EP) (2012)
Promise (1996)
Inhuman Condition (EP) (1991)
From Beyond (1991)
Vydáno: 1991
Vydavatel: Earache Records, reedice 2000
Stopáž: 59:01
Produkce: Colin Richardson & MASSACRE
Studio: Morrisound Recording Studio, USA
nárez
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.