Horkým letním sluncem pozlacené travnaté pahorky yorkshirského kraje. Tetelící se vzduch za horizontem. Malé mestečko uprostřed údolí nikoho. Ona – prostá dívka dělnického původu bez vyhlídek na světlou budoucnost, ona – dívka bohatých rodičů s dobrým vzděláním a vkusem, přesto znuděná pozlátkem a pohodlím svého života. Sdílení stejného prostoru a pocitů přerůstá v silné citové pouto, které překračuje hranice pouhého přátelství a stává se vášnivým milostným vztahem, jehož idealizovaná podoba však nemůže a netrvá věčně…

Snímkem „Moje léto lásky“ se polský režisér Pawel Pawlikowski z původní dokumentaristické domény (je např. autorem dokumentu o Václavu Havlovi) opět vrací ke hranému filmu. Nicméně právě ona dokumentaristická profese se zdá nést výrazný podíl na zpracování a v některých ohledech i tématických odbočkách snímku. Ačkoliv by se zpočátku mohlo zdát, že „Moje léto lásky“ je žánrově jasně vyhraněným dílem, postupně vyprávěný příběh lavíruje od „pouhé“ milostné poémy či generačního fílmu s lehkým sociologickým podtextem prostoupeného zkoumáním citových, názorových a životních pohnutek dospívajících aktérů až po psychologickou studii či snímky s homosexuální tematikou, k nimž je poslední Pawlikowského počin poměrně často řazen také a při bližším pohledu nutno podotknout, že spíše neprávem.

Námětem snímku je stejnojmenný román britské autorky Helen Cross, jehož rozsah však režisér zúžil pouze na ústřední téma – tedy vztah obou dívek, vynechávaje tak širší pozadí a společenská témata v čele se stávkujícími horníky, hledáním vraha mladé dívky či hrozbou nukleárního konfliktu na pozadí Studené války. Tím režisér získal dostatečný prostor pro plastické vykreslení psychiky a pouta dvou dívek, které se svou přirozeností a organičností vzdaluje nasládlosti běžně pojímané milostné romance a současně v mnoha snímcích banálnímu, rádoby filozofujícímu tlachání o hledání sebe sama. Za velmi přirozeně napsanými dialogy takřka na hranici improvizace vyvstává křehký obraz vnitřního světa obou protagonistek: aristokratické Tamsin s vytříbeným vkusem a vzděláním, která se lehce pohybuje mezi Nietzscheho teoremi, smyslem pro estetiku a vědoucností si ženského šarmu a upřímně naivní Mony, pro kterou je její protějšek odrazem jiné a až příliš vzádelné reality. Nicméně pro Monu je přátelství a pozdější vztah s Tamsin únikem ze šedi všedního života, jehož vrůstající bezúčelnost ještě umocňuje bratrova téměř symbolická přeměna násilníka v oddanou posedlost Bohem a snahou o nalezení tolik vytouženého vnitřního klidu, jehož rovnováha je však velmi vratká. Tím Mona ztrácí poslední blízkou osobu, s níž ji svazovalo nejen citové, ale i pokrevní pouto.

Pawlikowski je výborný vypravěč a tak pouze s minimem efektů, přesto velmi jemnou a promyšlenou fabulací, pracuje s divákovými city a buduje zdaleka nebanální příběh, který od počátečních náznaků generačního nebo na první pohled prostého milostného snímku přechází v nepovrchní psychologickou studii s téměř archetypálními postupy dramatu či tragedie a velmi hezky podanou závěrečnou gradací. Sympatické je, že Pawlikowski nekategorizuje myšlenky a výpovědi svých postav, ale vtiskává jim takřka literární rozměr, který je i přes relativně pevně načrtnuté kontury reálií vytrhává z přísně definovaného prostoru a času jednoho dusného yorkshirského léta.

Jestliže obsah těží z dobře vystavěného scénáře a dialogů, forma nezapře režisérovy dřívější zkušenosti s filmovou dokumentaristikou. Často roztřesená ruční kamera, minimalistické záběry bez přílišné okázalosti, kterou zde supluje výtečný výběr exteriérů a interiérů dodávajících snímku téměř snový rozměr jakož i obecně velmi civilní přístup k látce jako takové. Šťastnou ruku měl režisér také při výběru hlavních protagonistek a vzájemná chemie mezi Emily Blunt (Tamsin) a Nathalií Press (Mona) téměř vystupuje z plátna. Erotické dusno, které mezi oběma hrdinkami vzniká, však Pawlikowski podává velmi střízlivě a bez lascivnosti; zaměřuje se tak spíše na tušené, než explicitně viděné.

„Moje léto lásky“ je nevšedním a v mnoha ohledech originálním snímkem, který svým zpracováním, přesvědčivými hereckými výkony, výtečnou hudbou (Goldfrapp) či žánrovými přechody působí mezi podobně laděnými filmy jako závan svěžího větru. Velmi civilně pojatý snímek pak Pawlikowski v druhém plánu povyšuje takřka literárně pojatou výstavbou a plynutím vyprávění a nebojí se bořit tradiční kinematografická schémata. A protože režisér očividně ctí mnohá nejen literární pravidla, vězte, že o závěrečnou katarzi nebudete ochuzeni.