Harry Potter. Tímto suchým konstatováním končím uvádění do obrazu, a jestli se snad nalezl někdo, komu to nestačí, nechť se prosím odebéře zpět do své ulity, ve které nejspíš strávil posledních šest až sedm let. Uhrančivý kouzelnický středoškolák s brýlemi a s jizvou (o jejímž původu už konečně víme skoro úplně všechno) na čele se vrátil pošesté, aby naplnil očekávání všech svých příznivců, a zejména pak těch, kteří vsadili na slibně se vyvíjející temné odstíny jeho dobrodružství.

A podařilo se. Totiž, naplnit očekávání příznivců, protože pokud bychom měli hovořit o dějovém vývoji, museli bychom chtě nechtě konstatovat, že tam se toho našim hrdinům (kterým se obyčejně „fandívá“) podařilo jen poskrovnu. Ale to zatím nechejme stranou. Po všech těch školních patáliích a větších či menších dobrodružství v minulosti, v nichž si Harry kolikrát zrovna nebyl jistý sám sebou, v nichž mu naháněla strach celá spousta zdánlivých maličkostí, nebo v nichž ho naposledy („Harry Potter a Fénixův Řád“) přepadla zákeřná puberta, jsme náhle svědky zrození úplně nové a překvapivě sebevědomé podoby jeho potterovského já. Já, které při četných příležitostech jedná s ředitelem Brumbálem jako rovný s rovným, já které se nebojí čelit dokonce i nenáviděnému profesoru Snapeovi („Ano,“ přitakal koženě Harry. „Ano, pane.“ zdůraznil Snape. „Mně nemusíte říkat PANE, pane profesore.“) a já, které v užívání a ovládání různých útočných a obranných zaklínadel nemá najednou mezi žactvem bradavické školy čar a kouzel konkurenci. Teď už to prostě je ten „mladý pan Potter“, jak o něm s úctou hovořívá skřítek Dobby, a to se vším všudy, neboť konečně zcela zřetelně ví, co chce (a zdaleka ne jen se stát bystrozorem), ví jak toho dosáhnout a ani v nejmenším se toho nebojí.

Jakoby zkrátka s dalším zdůrazněním definitivního přerodu původně téměř dětské četby v čistokrevnou fantasy dostal hlavní hrdina na vybranou – buď se z něj také konečně stane tvrdý charakter se vším všudy, co tomu patří, nebo ho autorka nechá sejít na úbytě čtenářské přízně. Harry se tomu pochopitelně postavil čelem, stejně jako v důstojném kabinetu profesora Brumbála (protentokráte jeho nejhlavnějšího sekundanta), s nímž společně hledají v minulosti cestu ke zničení Vy-víte-koho (v této souvislosti nemohu než nepřipomenout úryvek z rozhovoru Korneliuse Popletala s britským ministerským předsedou a s ním i skutečně kouzelný význam, kterého se tomuto sousloví může dostat v češtině – „O  Blackovi je známo, že zabil několik mudlů, a možná má v úmyslu znovu se přidat k Vy-víte-komu … jenže vy samozřejmě ani nevíte, kdo Vy-víte-kdo je!“) alias lorda Voldemorta. A jak plyne děj knihy (doplněný samozřejmě o záležitosti typu famfrpálového poháru, v němž Nebelvír opět slavně zvítězí, o řešení milostných otázek, v nichž Harry také nakonec vyhraje sám nad sebou, a samozřejmě o tajemství prince dvojí krve, které mimochodem, coby ústřední motiv knihy zůstává naoko velmi dlouho mimo hlavní dění), zjišťujete, že všechno směřuje k něčemu, co velmi silně připomíná paralelu s Tolkienovým Pánem prstenů. Ano, čtete správně. Albus Brumbál, vykreslený jako zřejmě nejmocnější z kouzelníků zaprodaných „dobru“, ve jménu světového klidu a pokoje usilovně pátrající po Voldemortově běhu života, prostě jakoby z oka vypadl Gandalfovi, jehož smrt také (to k tomu dějovému vývoji – a byli jste varováni, neříkejte, že ne) znamená panický strach v očích toho, kdo kráčí v jeho šlépějích (samozřejmě, Gandalf zemřel dočasně, ale můžeme my vědět, co má J. K. Rowlingová za lubem?). A tím někým je pochopitelně Harry Potter, bradavický Frodo Pytlík, který se osamocen chystá vydat vstříc jemu málem nepředstavitelnému nebezpečí, které mezitím narostlo do netušených rozměrů, a zdá se být jen otázkou času, kdy všichni ti Smrtijedi a mozkomorové na čele s Voldemortem a (snad) definitivně vybarveným Princem dvojí krve Snapem nadobro vyhladí vše pozitivní nejen z kouzelnického světa.      

Grandiózní scéna pro doufejme ještě grandióznější finále je tedy připravena a je nutno přiznat, že autorka ji načinčala tím zřejmě nejlepším možným způsobem. Nekomplikovaně (na rozdíl od pátého dílu vlastně čtenář téměř celou knihu doopravdy řeší jen záhadné počínání Malfoye mladšího a Harryho a Brumbálovy výlety do myslánky), akorátně (cca. pět set stránek je myslím odpovídající počet), s nepatrným ústupkem úplné a pravé originalitě (pochopitelně) a s notnou dávkou pro dramatické vyvrcholení (jíž se v tomto podání vyrovná máloco). Zatraceně, zatraceně. Soudě podle toho, Harry, to budeš mít nejspíš ještě fakt hodně těžké.