Čtyři roky uplynuly od posledního počinu norské pětice MADDER MORTEM. Ale i po této době jsou vzpomínky na poslední album „Deadlands“ stále živé, vzpomínky na album plné negativních emocí, zoufalství, beznaděje, s unikátní atmosférou přesně odrážející svůj název, na velmi kvalitní album, které zkoušku časem ustálo. Vrací se tedy s novým materiálem, aby nás opět srazili na kolena svým depresivním pojetím hudby.

Ponurost a současně agresi MADDER MORTEM neopustili. Album Desiderata se obrací více do nitra, více se zahryzává do mysli, hraje na struny příčetnosti, bez slitování nám dává okusit svých trnů. Nemá sice tak ucelenou atmosféru jako počin poslední, ale o to více vyniknou jeho jednotlivé skladby. Charakteristické prvky však zůstávají, ať je to výrazná basa, nepříjemně syrový zvuk kytary nebo procítěný, výrazný hlas zpěvačky Agnete, svojí drtivou hru rozehrávají stejnými nástroji, na které jsme zvyklí, jen opět o trochu lépe. Hudební projev je přesvědčivější a instrumentálně propracovanější. Do svého útoku na choré články myslí svých zoufalství chtivých posluchačů tentokrát zapojují pestřejší spektrum hudebních motivů a album na nápaditosti po celou svou stopáž neztrácí.

Zdánlivá disharmonie a účelová agrese v úvodní „My Name Is Silence“ je ideálním předobrazem následné hodiny. Už ve druhé skladbě je patrno, s jakou pečlivostí je souznění kytarových motivů s natolik specifickým vokálem zkomponováno. Charakteristické rytmické zvraty se nemalou částí podílejí na udržení pozornosti. „Evasion“ je pomalá, hutná skladba, která dokáže posluchače svojí depresivní náladou srazit do pocitu vlastní beznaděje. Zoufalství se vtírá na povrch a „Plaque On This Land“ jej pak dotahuje do dalšího extrému. Spíš než biologickou nákazu předestírá nezdravé sny zkažené mysli, která svou zhrzenost a bezcennost ventiluje v nenávisti a násilí. Není mnoho kapel, které tolik šílenství dokáží vtěsnat do několika minut. Následné vybrnkávání a chvilkový odpočinek je jen možností pro nadechnutí. Sekvence skladeb „M For Malice“, „The Flood To Come“ a „Changeling“ je nepolevujícím tlakem na podvědomí, ponuré melodie se vtírají pod povrch a opět vyplouvají jako surrealistické sny. Především třetí zmiňovaná je skvěle odvedenou prací, vícehlasný refrén, basové pasáže a ke konci zpěv… křik, řev postrádající polední zbytky příčetnosti. Naprosté propadnutí se do hlubin, do ticha. Ano, do ticha je tím správným výrazem. Přesně o tom je „Cold Stone“. Na poměry MADDER MORTEM zcela netypická kompozice, šestiminutové vybrnkávání, poklidné, mírumilovné, jako by na tohle šílenstvím nasáklé album ani nepatřilo. Snad právě díky své pokojné melodii je tohle tím nejvýraznější článkem alba.

Album se přehoupne do poslední třetiny, které dominuje „Hypnos“, respektive rytmika v této skladbě, povedený nosný motiv a až překvapivě uvolněný zpěv. Titulní „Desiderata“ je postupnou gradací intenzity projevu a především kytarové riffy zde nabírají slušné obrátky. V závěrečných minutách alba, ve značně depresivní skladbě „Hangman“, si můžeme vychutnat posledního emocionální vypětí v hlasovém projevu zpěvačky Agnete.

Pokud jste se přes ty čtyři odstavce dostali až sem a máte pocit, že nové album MM je sakra dobré, nebo že autor recenze je psychicky narušen, tak věřte první variantě. Dle mého názoru jde o dosud nejlepší album, které tato norská kapela natočila.