Je cosi shnilého v tomhle teritoriu. Nezastírám, že „Made In Hell“ (2003), po letech pauzy další řadové album TÖRRu, mě opravdu oslovilo, a ač v mnohých mohlo vyvolávat úvahy o odfláknuté, případně poněkud neodpovědné práci, ve mě zanechalo především dojem důstojného navázání na (místy i legendární) minulost tohoto bez diskuse obrovského jména na tuzemské scéně. Jenže, to bylo tenkrát. Teď a tady (tj. na „Törritorium“) TÖRR pokračuje v posledně načatém díle, a je to, hm, opravdu na pováženou. Skutečně nosných nápadů poskrovnu (čest výjimkám: „Vnitřní hlas“ a „Přes propast času“ jako povedené a celkem zajímavé skladby myslím obstojí), textů jakbysmet („...ze všech stran na nás hovna lítaj, nebudem se s tím srát a brečet, rozbijem zevnitř vod rakví víka, nechcem nikdy před nikým klečet...“ /„Generace mrtvol“/, toť jeden do uší bijící příklad za všechny) a ze všeho nejvíc vrtání se v již notně opotřebených riffech, postupech a náladách. Jako nastavovaná heavy - thrash metalová kaše jen pro otrlé. Moc by mě zajímalo, co si o tom všem má (a to na rovinu) takový celkem upřímný fanda TÖRRu myslet?

Pro odpověď nejspíš nebudeme muset chodit daleko. Sázka na osvědčenou sestavu Henych - Hereš a s ní i nejslavnější časy kapely (nesmělé autorské pokusy Radka Sladkého /viz. skladby „Revoluce zla“, „Generace mrtvol“ a „Exit Us“/ ponechejme stranou, protože ty už na celkovém obrázku o stavu v řadách TÖRRu těžko něco změní) zkrátka nemohla vydržet dlouho, protože autorský potenciál téhle dvojice v jistém smyslu prostě není nekonečný. A pakliže to (jakože ano) znamená především neochotu pouštět se do něčeho nového (album „Tanec svatýho Víta“ z dvoutisícího roku dostává v této souvislosti zcela nový, málem nedostižný význam), a naopak zarputilé setrvávání na nejtypičtější tváři kapely, která už prostě neskýtá prostor k ničemu jinému, než k lehce zpochybnitelnému opakování sebe sama, nemůže vyluštění znít jinak. Tohle album zkrátka není základna, na které by se dalo dlouhodobě stavět. Takže zatímco „Made In Hell“ ještě mohlo s klidem a novou energetickou injekcí z toho, že TÖRR stále žije, příjemně bavit, vtipnou přesmyčkou opatřená novinka (úvaha o „törritoriu“ jakožto místu, kde se duše mrtvých připravují na další převtělení z úvodního intra je naproti tomu přece jen přitažená za vlasy) už víceméně přináší jen zklamání a nechuť věnovat drahocenný čas jejímu poslechu. Zřejmé je to především ze skladeb „Revoluce zla“ a „Ten den“, do jisté míry velmi nápadně připomínajících klasický „Kult ohně“ či „Rigor Mortis“ z minulého alba, ale i z mnoha dalších kousků, které sice nepřináší tak výrazné podobenství, nicméně s originalitou jsou zcela evidentně na štíru („Čert mě vem“, „Generace mrtvol“, „Lůza“ nebo „Gotika“). A pošramocenou image už nezachrání ani „Malleus maleficarum“ neboli klasické „Kladivo na čarodějnice“ volně přebásněné do Shakespearova jazyka, což sice není špatný nápad, ale přece jen, s angličtinou tahle skladba ztrácí „drive“ a neopakovatelně temnou a ryze českou inkviziční atmosféru.

Ale budiž. Kdo chce kam, pomůže si nejspíš a především sám. Je ovšem otázkou, za jakou cenu? Nakládat podobným způsobem s tak zavedenou značkou, jakou TÖRR bezpochyby je, znamená podle mého názoru přinejmenším dosti hazardní počínání. Samozřejmě, nejspíš se stále ještě najde dost fanoušků, kteří budou ke všemu, pod čím se objeví ono veliké T ve tvaru oboustranné sekyry, shlížet s úctou a obdivem. Ale to taky nepůjde do nekonečna. A jak budou jejich řady řídnout a řídnout, mohla by se nakonec realita (záměrně neříkám pravda, neboť té se v tomto případě asi těžko dobereme) vyjevit v celé své nahotě, na níž budou ze všech stran lítat hovna, víka vod rakví nepůjdou zevnitř rozbít ani omylem a nezbude než brečet a brečet.

Foto: Jiří Rogl