THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se při zhruba třetím poslechu úvodu alba „On Fire“ kapely WIDOW mimoděk podíval z okna a uviděl jaro, které se pozvolna začínalo ujímat vlády nad koloběhem ročních období, napadlo mě, že tihle američané mají možná právě s typickým jarem mnoho společného. Oni totiž hrají přesně takový klasický heavy metal, o kterém všichni víme, že existoval, existuje a existovat bude, stejně tak jako všichni víme, že jaro existovalo, existuje a existovat bude. Některým z nás se tenhle metalový prazáklad dokonce líbí, ale povětšinou prostě jen konstatujeme fakt jeho bytí. S jarem je to stejné - některým z nás se dokonce líbí (a tento počet bude asi mnohem větší, než v uváděném příměru - tady to v mé teorii trochu skřípe, uznávám), ale povětšinou prostě jen konstatujeme fakt jeho bytí. A zaposlouchá-li se člověk do první a druhé skladby alba („An American Werewolf In Raleigh“ a „The Preacher's Daughter“), může mu skutečně připadat, že jejich úderný a barevně melodický podtext jakoby z oka vypadl osvěžujícím účinkům jara po dlouhé a otravné zimě, symbolizované v tomto případě záplavou kolovrátkovitých heavy metalových záležitostí bez kouska sebekritiky a zdravého rozumu.
Jenže to jsem byl na omylu. Na zatraceně krutém omylu. Protože jsem zkrátka znovu, jako sedmiletý školák, sednul na lep neotřesitelně podlému zákonu trhu, podle něhož se posluchač alias kupující hned zkraje uchlácholí lépe znějícím materiálem, aby v sázku dávaná pověst nahrávající kapely nepřišla zbytečně rychle vniveč. A jakmile se zavře šuplík pokladničky, děj se vůle boží. Přesně tak, další a další poslechy „On Fire“ (vida, i tenhle pochybný titul mohl varovat s dostatečným předstihem), zejména od třetí až čtvrté skladby výše, mě z těchhle básnických úvah dočista vyléčily. Bublina splaskla, kouzlo nečekaného se tak jako ve stovkách dalších případů zase nekoná, a přede mnou leží nevzhledná a nepřehledná hromádka opakovaně zneužitých (někdy bych se dokonce nebál říct i pohlavně) heavy metalových riffů, vyhrávek, sólíček a já nevím čeho všeho ještě. Nevyčnívá z ní ani průměrný dívčí vokál, doplněný mužským protějškem, který nezřídka užívá také suchý a syrový blackmetalový křik, a nevyčnívá z ní prostě vůbec nic dalšího. Je to smutné, o to smutnější, že WIDOW v téhle hře na schovávanou, která nemůže mít vítěze, nezůstávají sami. Ale tak to zkrátka je a nemá nejspíš cenu k tomu cokoliv dalšího dodávat.
Netrpíte-li extrémní náklonností k jakýmkoli (tj. včetně těch podprůměrných) heavy metalovým záležitostem, raději si tohle album ani nepouštějte.
3 / 10
Lili
- zpěv
Cristof
- kytara
John E.
- kytara
Joshua
- baskytara
Marc Anthony
- bicí
1. An American Werewolf In Raleigh
2. The Preacher's Daughter
3. Here To Stay
4. Re-Animate Her
5. Sinderella
6. Not Alone
7. Dead End
8. Misstery
9. Family Affair
10. I'll Bury You Alive
On Fire (2005)
Midnight Strikes (2003)
No Stone Unturned (2002)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.