SEPULTURA – IN FLAMES, IN FLAMES – SEPULTURA. Dvě velká loga u nichž na první pohled nebylo znát, kdo je víc. A pod nimi „malý“ Shindy. Vše navíc podtrhovala adresa  nuselské basketové Folimanky, která zůstávala od nájezdů rokérů snad dosud úplně ušetřena. Tenhle koncert byl zkrátka už od oznámení samé překvapení. Měl jsem původně trochu obavy jak povětšinou méně kapacitní Shindy tohle sousto ukousne a s radostí musím konstatovat, že ho s grácií slupnul jako malinu. Čekání v davu před halou jsem se sice účastnil jen z dálky, protože novináři měli vlastní zadní vrátka, ale všechno ostatní jsem si prošel jako regulérní fanoušek a musím říct, že k mé naprosté spokojenosti. Hala byla kapacitou zvolená hodně chytře, a přestože byla plná, nebyla narvaná. Člověk měl kolem sebe z každé strany ještě aspoň 5 cm místa, když stál kdekoli mimo první řady. Kdo přišel dřív nebo i o trochu později, mohl si v klidu rozvalit šunky po pravé straně jeviště (bez příplatku) nebo vecpat do prvních řad (taktéž bez příplatku). Pro pivo jsem byl dvakrát a pokaždé čekal frontu v průměrné době 27,4 sekundy, přičemž jsem zaplatil v řádu několika korun víc než v běžné hospodě. Na nohu mi šlápli jen 8x, kopnuli mě jednou (do holeně). Kdo byl trpaslík a viděl míň, mohl si stoupnout výš, aby viděl víc. Je tohle ráj? Nevím. Ono je to možná i normální. Ale po zkušenostech z jatečních podmínek „velkých“ koncertů, které pořádá agentura Interkoncert, jsem si připadal jak v Loužově vidění. Shindy a jeho parta organizaci koncertu zvládla na absolutní jedničku.

Jenže nejen organizací je člověk živ. Jak je již tradičním folklórem, byl začátek koncertu o hodinu odložen, krátce po sedmé tedy hala přivítá prvního a jediného předskokana – skupinu DAGOBA. Myslím, že nejen pro mně byli tihle hoši novinkou. Přesto se ale s nevděčnou úlohou předskokanů poprali slušně, i když jim pódium bylo přece jen trochu velké. Hráli něco mezi melodickým deathem a thrashem zhruba na úrovni AT THE GATES. Zajímavostí budiž zpěvák, který na svá bedra bral nejen brutální zpěv, ale i snahu o melodický vokál. Myslím, že je fajn, když mladé kapely přebírají aktuální standardy, protože co stačilo v začátcích IN FLAMES, už by bylo dnes asi dost málo. Francouzi jsou naštěstí chytřejší než Američani, takže si to dobře uvědomují. Kapela hrála něco přes dvacet minut asi tak šest skladeb. Na to, aby se zpropagovali a nikoho zbytečně nevyprudili, to bylo tak akorát. Podmínky a zvuk k tomu měli docela vyhovující.

Před osmou nastoupila na plac houfně očekávaná SEPULTURA a ta rozhodně neměla s velikostí pódia problém. Nebudu dělat chytrýho a zbytečně to okecávat. Fanoušky musím totiž trochu zklamat. I přes svůj věhlas mě tahle brazilská grupa totiž naprosto minula. Berte tedy můj příspěvek spíš jako pocit náhodného kolemjdoucího. Není veřejné tajemství, že SEPULTURA jde už drahnou dobu od odchodu Maxe postupně do ústraní. Otázka do pranice: Může za to nový zpěvák? Nevím. Nicméně na koncertě byl supr. Nařachanej černoch s dredama po prdel zvířecím rykem obšťastňoval celou halu, tvářil se naprosto suverénně a působil jako slušnej sympaťák. Na pár písniček vypomohl Andreasovi i v kytarovém hoblingu. Andreas působil taky hodně v pohodě, škoda jen že zvukař trochu utopil jeho sóla, která bych si opravdu rád živě poslechl. Dost bych chtěl taky vidět bicmena Cavaleru. Ani ten mi však nebyl dopřán. Byl bohužel zastoupen jiným leč schopným bicmenem vypůjčeným paradoxně od SOULFLY. Jaká ironie. Kapela hrála něco málo přes hodinu a publikum na ní už od začátku hodně bralo. Ostudu nedělal ani zvuk, který byl až na sóla vcelku čistý a čitelný. V rámci možností nářezu, který SEPULTURA předvedla. O seznam písniček bych se asi pokoušel marně. Poznal jsem jen úvodní otvírák z nové desky, která je podle mého názoru přijímána poněkud vlažně. Na koncertně to ale skoro nebylo znát. Potěšila i vsuvka v podobě „Sabbath Bloody Sabbath“ a letmý kytarový motiv z „Kill em All“, který si Andreas brnkal pod vousy. Co se týče nasazení, neměla show chybu a věřím, že většina fans SEPULTURY musela být spokojena. Po deváté už  se ale musely zahodit paličky (podle vyděšeně omluvného gesta bubeníka zřejmě někomu do voka), odštrádovat do šatny a uvolnit plac skutečným headlinerům.    

Pro moji osobu tak začala nejzajímavější část koncertu ve tři čtvrtě na deset, když se před pódium snesla bílá plachta, na které se objevily obrovské stíny zezadu podsvícených mistrů Gelotta a Strömblada. Plachta padá a první riffy „Pinball Map“ smýkají sálem. Měl jsem možnost vidět IN FLAMES už potřetí a vždycky je to stejné. Energetičnost jejich živého podání nemůže člověka neohromit. Což o to, já vím jak jsou Flamesáci skvělí. Otázkou, je jestli to věděly i první řady, když už tak mocně pařily. Slyšet to totiž nemohly. Zezačátku jsem byl vpředu dost ohromen, s jak tichým zvukem kapela show startovala. Dokonce jsem si musel jít stoupnout k reptákům (Loužotvar, nekoriguji – pozn. korektora), abych něco slyšel. Ale po čas koncertu zvuk naštěstí sílil a mohutněl. Se třetí čtvrtou skladbou bylo už všechno OK. Právě poté Anders v košilce a v kravatě ohlašuje, že nás naučí historii kapely. To naučit je bohužel naprosto přesné slovo. IN FLAMES jsem si objevil jako horkou novinku v katalogu Nuclear Blast a poslouchal „The Jester Race“ v době, kdy kapela doufala, že si jí vůbec někdo všimne. Sentimentální vztah mám tedy spíš k začátkům bandu a songy jako „Behind Space“, nebo „Colony“ si dávám k snídani. Trpké však bylo poznání, že zatím co já se rozehřál, zbytek sálu mírně ochladl. V té chvíli mi došlo jak moc se dnešní IN FLAMES liší od mladíčků, kteří nahráli „Whoracle“. Dnešní IN FLAMES už dávno nejsou tak melodičtí a vodrhovačkovití, i když to o nich recenzenti ze setrvačnosti rádi prohlašují. Jsou ostří tvrdí a nekompromisní. Bohužel pro mne – už nejsou podladěnej heavy metal. Člověka pak už ani nepřekvapilo, že se patrně převažující mladší publikum hlásilo spíš k materiálu posledních tří desek. Skladby jako „System“, „The Quiet Place“, nebo „Cloud Connected“ nemohly minout cíl. Potěšení jsem shledal v tom s jakou vehemencí kapela stále propaguje vynikající album „Clayman“. Skladeb z něj zaznělo opravdu dost a odezva na ně byla suverénně největší. Naproti tomu z podporované novinky se hrálo celkem dost málo. Nevím, jestli jsem dobře počítal, ale řekl bych, že víc než pět skladeb to nebylo. Spíš jich bylo míň a nebyla mezi nimi má oblíbená morda „Dead End“. Ale ať Flamesáci dali cokoli, publikum jim to, tu víc, tu míň, zobalo z ruky, o tom nemůže být pochyb. Zvuk byl solidní až na to, že zvukař se zesilováním od začátku koncertu nepřestal, takže ke konci setu to byl už dost nařvanej hukot i na druhém konci sálu. Pomlčet nemůžu ani o efektním osvětlení, díky němuž celé pódium často velmi efektně mizelo v gejzírech různobarevného světla. Jenže všechno má své meze. Po hodině a půl intenzivní pařby už měli asi dost jak fanoušci, tak i samotná kapela. O přídavek se tedy až tak moc nežádalo. Jinak ale všechna čest - show profíků se vším všudy.

Ať šlo o legendární warm show v Rock café v roce 1999, pozdější claymanovskou Akropoli, nebo o aktuální turné, pokaždé mi úplně padla brada nad živými schopnostmi téhle kapely. Zapomeňte na kastrované živáky, které IN FLAMES vydávají a jděte si to vyzkoušet na vlastní kůži… Vstupné bylo sice poměrně vysoké, ale zrovna v tomhle případě bylo rozhodně za co platit. Doufám že se od Shindyho časem dočkáme i jiných velkých jmen severu. Namátkou mě tak napadají třeba hmmm…tak třeba úplně překvapivě CHILDREN OF BODOM.