Bratři Wachowští se vracejí. Poté, co kontroverzně rozlouskli rovnici Matrixu, ustoupili galantně do pozadí a v roli scénáristů připravili filmovou předělávku velmi nevšedního komiksu Alana Moora „V for Vendetta“. Režijní stoličku projektu okupuje jistý James Mc Teigue, první asistent režie „Matrixu Reloaded“ i „Revolutions“ čili nabízí se otázka, zda přínos Wachowských skončil u scénáře a produkce, či zda se spektakulární bratři v triku nezapojili i do samotné tvorby. Jsou tu indície, které by je usvědčovaly, leč spekulace zanechme v teple domova a vydejme se do světa futuristické Anglie, kde železnou rukou vládne neonacistická vláda Adama Sutlera, obyvatelstvo je sledováno, odposloucháváno a zpracováváno oficiálním televizním kanálem, který hlásá svoje pseudo-pravdy z povinných a uniformně stejných obrazovek...

Připomíná vám to orwellovskou utopii? Ovšem, kulisy jsou napůl opsané z 1984, ono lépe a sugestivněji to asi udělat nelze. Jsou to však jen kulisy a ještě malý detail – John Hurt v roli Adama Sutlera. Tedy herec, který ztvárnil Winstona Smithe Radfordově předělávce Orwellova románu. Roztomilý detail (díky Dalasovi za upozornění). Namísto pasivní rezistence však Vendetta přichází s mstitelem, jehož duše je zvláštní míšeninou superhrdiny a rošťáckých romantických rebelantů z černobílých filmů, kteří skryti pod maskou bojují proti zvůli mocných. V v podání Hugo Weavinga je od počátku hnacím motorem filmu, nevadí absence (i tak) kamenné tváře Australana, překvapí výborná práce s dosud poněkud strnulým a stereotypním hlasem. V je nádherný hrdina. Má v sobě styl, šarm, poezii i temné stránky. Díky němu je úvod filmu nádherné concerto, které od úvodního pianissima přechází do crescenda, doprovázeného překrásnými básnickými obraty a jemnou poetikou. Něco, na co v komiksácích nejsme až tak zvyklí. Četné odkazy k Edmondu Dantesovi jsou jen jednou z možných cest. Hrdina, který se obklopuje romantickými artefakty starého světa, bojuje zásadně gentlemansky chladnu ocelí  a má v sobě rytířskou dvornost, přitom za sebou má temnou minulost pokusného subjektu a před sebou cestu dlážděnou mrtvými. Prolnutí starých dobrodružáků a postmoderního komiksu. Velmi sexy.

Vykreslení utopického světa je na počátku velmi přesvědčivé, atmosféra tíží, ale poněkud udivuje rozevlátost reálií, které oscilují od scenérií jako vystřižených z Jacka Rozparovače až po moderní londýnské panoráma, světlý velín TV stanice a stříbrného detektivního Rovera... Nic z toho ale mistrovské eéntré nezabrzdí, Mc Teigue nasadí dračí tempo, děj se bleskově odvíjí, myšlenky o revoltě àla Guy Fawkes padají na úrodnou půdu a celá historka zdá se mít jasný smysl. Bohužel, nebyli by to Wachowští, aby v jednoduchosti nehledali složitost. Relativně přímočarou zkazku o anarchii proti řádu, o právu člověka na revoltu, o ničení symbolů ve jménu svobody, ve střední pasáži doslova přehltili retrospektivami, odbočkami a zbytečně vleklými dialogy, které vše podkopávají a destabilizují. Zoufalý McTeigue musí tempo střihů zvýšit natolik, že „V for Vendetta“ chvílemi připomíná zmatený trailer, ve kterém se hrdinové vydávají proti toku času, vypouštějí z úst  proklamativní perly a film absolutně ztrácí soudržnost a počáteční grády. Natalie Portman se z ustrašené krásky, lapené v doupěti tajemného mstitele, mění v uvědomělou bytost a jakoby v té chvíli, po krásně ztvárněné osobní katarzi hrdinky, došlo k naprostému zhroucení narativní struktury. Scénář loví neuvěřitelné marginálie, hekticky sleduje pátrání komisaře Finche (Stephen Rea), který je od začátku „odsouzen k prozření“, čili drama veškeré žádné. Průhledy do genocidní minulosti Anglie jsou zajímavé, ale střípkovité, povrchní a prvoplánovitě provokativní. Přitom stačilo sledovat hlavní dějovou linii a vše by vyplynulo jasněji, čistěji...

Deziluzi střední části do jisté míry vyspraví finále. Choreografie soubojů, už tak výtečná, dostane třešničku na sladkou šlehačku, tušená milostná linie se uzavře ve vší uměřenosti a působivosti, mstitel najde svou ztracenou duši a jeho Vendetta dojde naplnění. Vše za zvuku Čajkovského, v půvabném vizuálním balení a též s půvabnou aktivistickou naivitou a patosem, které film snesitelně podbarvují jako smyčcový doprovod. Téma rebélie proti řádu Wachowským sedí. Byť ani s Vendettou se nedostali příliš hluboko pod povrch a byť i zde poněkud utopili myšlenku v přívalu kudrlinek. Jenže „V for Vendetta“ je vzato do důsledku báječný film. Pokud pominu extempore uprostřed, stále mi zůstává V, který je mi z komiksáckých hrdinů velmi blízko svou romantickou retro-duší. Stále jsou tu úžasné vedlejší postavy (famózní kreace viny a trestu Sineád Cusack, narcistní karikatura Rogera Allama). Technické provedení je též brilantní, neoslepuje digitálními efekty, ale je poctivé, přesvědčivé, efektní. Ideový podtext, ač zjednodušený a cíleně provokativní, je přinejmenším hodný zamyšlení. „V for Vendetta“ je podobně jako Matrix karikaturou postmoderního světa a podobně jako Matrix žije vlastním vnitřním životem, který dokáže probrat diváka z letargie. Se všemi klady a zápory.

Remember, remember,
the fifth of November,
The gunpowder treason and plot.
I know of no reason
why the gunpowder treason
should ever be forgot.