THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Italskou speedmetalovou smečku poznáte na sto honů... Texty, potažmo názvy alb, se jen hemží slovem “Divine” ve všech možných odrůdách, zpěvák má obvykle značně podivný přízvuk a hlavně - hudba je plná vzletného patosu a instrumentálních tyrád. Apeninské uskupení Skylark patří mezi ostřílené kozáky žánru, vždyť už má na kontě čtyři řadové výstřely, což jí ovšem nijak nevyčleňuje z grupy nakažených, potažmo bacilonosičů. Špatně nadabované intro přechází do velmi zajímavě kudrnaté kytarové krasomluvy, přičemž bicí okamžitě startují pověstný kopákový “double” a od těch chvil je nezastaví ani středověká hradba. Není to vůbec marné, zejména díky líbivému melodickému náboji, jakmile však vteřiny a skladby nabývají na četnosti, nemají už Skylark vpodstatě co nabídnout.
Vzhledem k tomu, že tenhle počin je součástí módní ságy Divine (sic!) Gates, nechybí ani velké množství hostů, z nichž stojí za zmínku zejména Rob Tyrant (o třídu lepší Labyrinth). Ne že bych na vokály mohl bohapustě kydat kravská lejna, ale ani kvítky chvály poletovat nebudou. Jsou řemeslně přesné (s výjimkou ukrutného ženského ječáku Monicy Golfettové), avšak často bez šťávy, koulí, zato s povinnou latinskou angličtinou.
Svěží bríza nevane bohužel ani z refrénů... Kdeže je um Rhapsody perfektně naladit sbory a vybičovat je k maximu? Skylark se sice snaží, ale pekelný vřískot a ukrutně křečovité frázování sboristů mnohdy všechno degradují. Kámenem úrazu je to, že právě v refrénech chtějí taliáni koncentrovat speed - appeal svých skladeb a ono to pak vyhlíží krapet trapně a nedotaženě...
Při všem tomhle cancání připouštím, že pár pěkných kousků se tu najde... Zejména sólové samospády sekané po vzoru Labyrinth (a hele - hostuje tam kytarista Olaf Thörsen!), kdy se klávesy vaří, ze strun se dýme a blány bubnů jsou v permanenci, stojí za to. Váhal bych ocejchovat materiál jako vyloženě slabý, ale v porovnání s italskou špicí se jedná pouze o solidně nakopnutý průměr, kterému by rozhodně slušelo lepší nazvučení zpěvu, solidnější masív sborů a trochu netuctovější a o něco méně “divinální” přístup k žánru. Méně cukru, více tabaska, praví mistr šéfkuchař!
Typický zástupce "špagety speed metalu". Spousta pompy, rychlé malsteemovské ručičky, očka šilhavá a výsledek všelijaký... Každopádně ne víc, než lehce nadprůměrný.
6 / 10
Eddy Antonini
- klávesy, harfa
Roberto Potenti
- basa
Fabio Dozzo
- vokály
Federico Ria
- kytara
Fabrizio Romani
- kytara
1. Among The Clouds
2. Who is God?
3. Lady of the Sky
4. Monday 13
5. Insanity is truth
6. The Guardian Angel
7. The Heaven Church
8. Last Christmas in Hell
9. Outro
10. A Star in the Universe
The Princes´s Day (2001)
Gate Of Heaven (Divine Gates, pt.II) (2000)
Gate Of Heaven (Divine Gates, pt.I) (1999)
After The Storm (1998)
Dragon´s Secrets (1997)
The Horïzon & The Storm (1995)
Vydáno: 2000
Vydavatel: Underground Symphonies
Stopáž: 51:55
Produkce: Eddy Antonini & Frank Andiver Studio: Zenith Recordings
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.