Na THEATRE OF TRAGEDY jsem se vždy díval s jistým respektem. Jako jedna z mála gothic metalových kapel si dokázali po celou dobu své existence zachovat důstojnost a nezakysnout v mantinelech žánrových klišé. Jejich první alba, hlavně „Velvet Darkness They Fear“, byla pro mnohé další inspirací, která vydržela pomalu až dodnes. Stali se jedním z nejvýraznějších těles v hudebním směru nazývaném „Kráska a zvíře“. Nicméně THEATRE OF TRAGEDY se vydali do vod přístupnějších, zpěvák zaměnil deathový chrapot za čistý zpěv, či spíš rytmickou recitaci a vydali „Aegis“, výborné album plné krásně melancholických melodií. O pouhý rok později se pustili do elektronického experimentu („Musique“), který pak vrcholil na „Assembly“. Staří mrzouti se pustili do veselého elektronického pop-rocku. Už se jim sice název kapely nehodil k hudbě, ale tohle CD opravdu povedlo a rád si jej občas znovu pustím. Pak ovšem z kapely odešla Liv Kristine, aby si se zpěvákem z ATROCITY založila rodinu a také zcela zbytečný projekt LEAVES´ EYES. Náhradu skupina našla ve zpěvačce Nell. Pro mne je však volba této osoby dost zklamáním. Od THEATRE OF TRAGEDY bych čekal, že čerstvé maso přinese opět něco nového, ale skupina ze všech možných hlasů vybrala ten, který je původní zpěvačce nejblíže. To by samo o sobě nemuselo být na škodu a spousta lidí by tuto volbu i uvítala, ale problém s albem „Storm“ je někde jinde. Rozčarováním je samotná hudba.

Netvrdím, že „Storm“ je vyloženě špatné album, jen nedosahuje standardu jména THEATRE OF TRAGEDY. Ti se dosud snažili nepřešlapovat na místě a vždy hledali nové směry, do kterých se vypravit. Na „Storm“ se však vrací zpátky. Už po prvním poslechu jsem získal dojem, že nové album čerpá atmosféru, melodie a nálady z období „Aegis“ a výrazové prostředky z alba posledního a tento pocit ve mně setrval. Ze strany THEATRE OF TRAGEDY jde spíš o retro album, než posun někam dál. Výsledek je takový nemastný neslaný. Album víceméně postrádá zajímavější momenty a především jeho první půle kolem vás projde bez výraznějšího momentu. Nenápaditá rytmika a značně monotónní kytarové rify na pozadí jsou až únavné. Tohle THEATRE OF TRAGEDY odflákli, místy to až vypadá jako samoúčelné, strojové propojení melodických pasáží. Střídání zkreslených recitovaných pasáží v podání Raymonda s ženským hlasem v refrénu je přesně dle starého schématu. Pár pěkný melodií uslyšíme, Nell se opravdu snaží a nikterak nezaostává za Liv Kristine. Ve druhé části alba se dočkáme více elektronicky laděných skladeb, které se absenci energie a nápaditosti snaží na poslední chvíli dohnat. V podstatě až nyní se dá mluvit o zajímavém mixu melancholických melodií a zkresleného zvuku. Jenže to je málo. „Storm“ je průměr, z pohledu diskografie THEATRE OF TRAGEDY podprůměr. Raději oprašte některé ze starších alb.