Po dlouhých šestnácti letech od posledního řadového alba „Vanity/Nemesis“ (1990) vydávají znovu oživení Švýcaři nové album „Monotheist“, které si bere za cíl oprášit dříve věhlasný název kapely a zároveň v sobě spojit ty nejvýraznější atributy jejich tvorby v jeden funkční celek. Jak je dobře známo v každém období své existence hráli CELTIC FROST docela jinou muziku, a tak bylo velkou otázkou, který vzorec z minulosti bude pro tvorbu nového materiálu nejvíce použit nebo zdali ta bude úplně nově stylizovaná, výhradně hledící do budoucnosti. Myslím, že výsledek leží asi někde mezi oběma cestami. Současní CELTIC FROST totiž berou charakteristické prvky zejména ze svého nejúspěšnějšího období, tedy někde mezi alby „To Mega Therion“ (85) a „Into The Pandemonium“ (87), zároveň však nové skladby opatřují současným feelingem, moderními postupy a animální surovostí, která nemá daleko k „svatému hněvu“, poslednímu albu slovutné METALLICY.

Album „Monotheist“ je předlouhým zhudebněním zmaru. Povětšinou pomalé houpavé skladby současných CELTIC FROST na Vás padnou jako těžká olověná deka, která nedovolí pomyslet na pozitivní stránky bytí. Světla na konci tunelu se zde zkrátka nedopátráte ani kdybyste za sebou měli celoroční sezení s nakažlivě optimistickým psychoterapeutem. První skladba „Progeny“ je jediná rychlejší záležitost, jejíž nejvýraznější devízou jsou mohutné tupé (v dobrém slova smyslu – myšleno jako „syrové“ – pozn.autora) riffy, které mají podobné charakteristické prvky s tvorbou švédských bestií z MESHUGGAH. Druhá „Ground“ vyrývá neotesané obrazce do stěn pradávných jeskyní Altamiry, znovu kytarová surovost, zvuk bez příkras, absence kytarových sól a Tom Gabriel Fischer, jehož sýpavý hlas za ta léta nedoznal téměř žádné změny. Vrcholem je zřejmě „A Dying God Coming Into Human Flesh“ rozsáhlá tryzna člověka, který už rezignoval na veškeré sociální vazby. Člověka, který přežívá ve svém nejtemnějším brlohu někde stranou od společenského života, strnule utvrzen ve svých bolestech ze kterých už není východiska. Skladba, která by svou mohutností a depresivní atmosférou rozcupovala všechny vlajkonoše britského doom metalu počátku devadesátých let (tedy následovníky CELTIC FROST) a rozervané jen tak pohodila do škarpy. V zřejmě nejlíbivějším skladbách „Drown In Ashes“ a „Obscured“ zní Thomas Fischer jako Nick Cave a jeho duety s ženským zpěvem rozhodně stojí za zmínku. Zejména druhá jmenovaná je povedenou ukázkou zvrácené a nakažlivé romantiky. Její melodika, která se do posluchačova povědomí dostává sice pomalu, ale o to více v něm roste a dlouhodobě zůstává. Kytary pod stupňujícím a stále se opakujícím nápěvem se převalují, vřeští, hvízdají jako mrazivá alpská meluzína. Na překrásném ženském vokále stojí „Incanation Against“, při které si v paměti vybavuji exteriéry, do kterých byl zasazen příběh zfilmovaného románu „Jméno růže“. Středověká pouť osamělou potemnělou krajinou, kde absolutní ticho by kolikrát našinci nahánělo větší hrůzu než kdejaký horrorový výjev, to je dřevní doom metal v „Os Abysmi Vel Daath“. Valivé songy „Ain Elhohim“ a „My Domain Of Decay“ berou zejména z odkazu nejslavnějšího období CELTIC FROST, tedy z alba „To Mega Therion“. Celý komplet zakončuje na můj vkus zbytečně dlouhá, čtrnácti minutová výpověď „Synagoga Satanae“.

No a jaký na to celé mám názor? Osobně si nemyslím, že by „Monotheist“ byl nejlepším počinem CELTIC FROST. Za alby „Into The Pandemonium“ (87) i „Vanity/Nemesis“ (90) určitě zaostává, protože nenabízí tolik pestrého a originálního materiálu. Je však srovnatelné s počátky tvorby CELTIC FROST - je moderně surové, neotesané, monotónně koncipované, plné stísněné atmosféry, tvořící nerozbouratelný celek. Je na něm však i několik vymykajících se perel, už teď patřících do zlatého fondu kapely. Ať už mám na mysli „A Dying God Coming Into Human Flesh“ nebo písně s „ženskými“ vlivy jako „Obscured“ a „Drown In Ashes“, které vyčnívají nad momentální průměr. Jde prostě a jednoduše o další povedené metalové album legendárních CELTIC FROST.