OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
TOOL už od svých začátků představovali zajímavý hudební úkaz a snad až překvapivou hvězdu, která vyletěla do závratných výšek hned s prvním, velmi rychle platinovým, albem „Undertow“. Tito svérázní muzikanti však jako by rezignovali na klasický model úspěšné skupiny, která kvůli výdělku chrlí jednu desku za druhou, TOOL naopak klohní svoje alba s mnohaletými odstupy, bez starostí o svazující kontrakty a k termínům tlačící smlouvy. Tento přístup samozřejmě nese i negativa, která právě v mezidobí alb „Ænima“ a „Lateralus“ vyústila v problémy s vydavatelem, což zdrželo vydání „Lateralus“ a zřejmě přispělo i ke zformování Keenanova bočního projektu A PERFECT CIRCLE. Avšak fanoušci místo aby na skupinu zapomněli, trpělivě čekali a pak s o to větší dychtivostí hltali každou notičku.
TOOL jako by si tak trochu zahrávali s přízní svých posluchačů, neustálé mlžení a dokonce i mystifikace (připomeňme třeba Keenanův žert o tom, že našel Ježíše a končí s hudbou), to předcházelo i vydání „Lateralus“, kdy původně mělo vyjít album nazvané „Systema Encéphale“, které mělo mít úplně jiné skladby i hudební obsah. TOOL tak představují skupinu mnohých paradoxů, na jedné straně kolem sebe vytváří často až šokující drby, čímž jako by provokovali a snažili se upoutat, na druhé straně jejich skoupost na informace působí dojmem nezájmu o publicitu. I jejich hudba je plná rozporů, něco jako pustá nehostinnost nesoucí v sobě obrovský vnitřní potenciál, který je ale třeba odhalit, aby se z té zvláštní směsice motivů a hudebních poloh stalo emocionální menu lahodící posluchačově chuti. Ve svém důsledku je „Lateralus“ albem topícím se v největších paradoxech, ač je oproti „Ænima“ deskou méně přístupnou, sklidili s ním TOOL snad ještě větší úspěch (za vše myslím mluví první místo v prestižním žebříčku Billboardu, až závratná prodejní čísla i nadšené kritiky). O co svéráznější ve svém vystupování TOOL jsou, o co netradičnější a běžným rockovým i metalovým standardům se vymykající jsou kytaristou Jonesem produkované klipy, o to větší úspěch si skupina získává. „Lateralus“ se v tomto ohledu jeví jako dosavadní vrchol, kdy do extrému dotažené paradoxy působí v kulisách všeobecného uznání i komerčního úspěchu přinejmenším překvapivě.
Budeme-li na albu hledat hity, skončíme tak maximálně u výčtu klipovek „Schizm“ a „Parabola“, ve skladbách prostě chybí běžná rocková přímočarost a přístupnost. Přestože nejsou zdánlivě rovně šlapající linky až tak neobvyklé, skupina je vždy velmi rychle obrátí naruby a nabídne pohled na vnitřní stranu z chundelatého králíčka čerstvě stažené kožky. Stopáž trochu vyděsí, ale po vnoření se do atmosféry tohoto díla rychle zapomínám, že album má 78 minut, skladby mě obejmou kolébavou proměnlivostí i citovým nábojem, který prýští z každé části nezaměnitelným rukopisem skládané hudby. Se samozřejmou lehkostí procházím celou tou mozaikou motivů poskládaných z kudrnatých rytmických postupů, stejně jako z psychedelické roztřesenosti a nervózních disonancí. TOOL mají nenapodobitelnou vlastnost často používané progresivní prvky ve své hudbě skrývat, mnohdy si ani neuvědomíte jakou podivnost rytmické duo Danny Carey a Justin Chancellor vlastně hraje. Výsledkem je ona originální neopakovatelnost plná napětí a zvláštní atmosféry. Hudba i texty kopírují filozofii, kterou sama skupina prezentovala jako cíl svého snažení, tedy vizi bolesti jako prostředku k vnitřní očistě a pochopení vlastního Já. Jde o jakousi aplikaci lachrymologie Ronalda P. Vincenta, kterou TOOL transformují do podoby kontrastních poloh, ve kterých se střídá zranitelná bezbrannost do pasti lapeného zvířátka s agresivní útočností rozzuřeného býka. Objevují se metafory, které jsou využívány k moralisticky provokujícímu poukazování na lidskou zvrácenost, což jasně dokumentovala už aféra kolem klipu „Prison Sex“, když v něm skrytě naznačené týrání dětí vedlo až ke snaze tento klip zakázat.
Jestliže na „Ænima“ našli TOOL svůj ideální zvuk a originální produkční vyznění, „Lateralus“ představuje „jen“ drobné vycizelování tohoto výrazu. Ač hudebně zřetelně posunutá, je zde skupina po formální a technické stránce stále v těch samých dimenzích. Snad i to přispělo ke skutečnosti, že své fanoušky Američané rozhodně neztratili. TOOL jsou prostě mezi záplavou další hudby snadno identifikovatelní jednak díky zvláštní, často prvoposlechově logiku postrádající, struktuře skladeb, druhak pro nezaměnitelný vokál James Maynard Keenana, který sice nedosahuje technické dokonalosti nejlepších slavíků progresivní scény, přesto působí jako silná dávka adrenalinu vpravená přímo do žíly. Zapomenout se nesmí ani na netradiční výtvarné pojetí bookletu. Ze všech těchto důvodů je pro mě „Lateralus“ albem výjimečným, stejně jako vše, co TOOL prozatím stvořili.
„Lateralus“ je asi nejméně přístupné album TOOL, přesto velmi úspěšné (ať už to budeme posuzovat podle ohlasu kritiky nebo prodejních čísel), je to album plné paradoxů a skryté působivosti, kterou je třeba trpělivě odkrývat, aby se z kontrastních rockových poloh stal funkční celek uchvacující smysly. Ať už se na tvorbu TOOL díváte jakkoli, nepopiratelným faktem zůstává originalita jejich hudby, kterou těžko někdo v plném rozsahu napodobí.
Maynard James Keenan
- vokál
Adam Jones
- kytara
Justin Chancellor
- basová kytara
Danny Carey
- bicí
1. The Grudge
2. Eon Blue Apocalypse
3. The Patient
4. Mantra
5. Schism
6. Parabol
7. Parabola
8. Ticks & Leeches
9. Lateralus
10. Disposition
11. Reflection
12. Triad
13. Faaip De Oiad
Fear Inoculum (2019)
10000 Days (2006)
Schism/Parabola (2005)
Lateralus (2001)
Salival (CD/DVD) (2000)
Ænima (1996)
Undertow (1993)
Opiate (1992)
Vydáno: 2001
Vydavatel: EMI / Virgin Music Inc. / Toolshed Music
Stopáž: 78:56
Produkce: TOOL a David Bottrill
Studio: Cello Studios, Hollywood, CA
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.