No páni. To tedy byla doba. Sotva jsem si stačil oblíbit novou tvář seveřanů RAISE HELL, už je stihla vnitřní krize, změna sestavy a kopanec od bývalé firmy NUCLEAR BLAST. To všechno se podepsalo v neobvyklém čtyřletém čekání na novou nahrávku. Otázka zní : bylo na co čekat?

Ano i ne. Melodického smýšlení ani fasády se od poslední desky „Wicked Is My Game“ změny až tolik nedotkly. Změnila se ovšem forma s jakou RAISE HELL svůj melodický thrash death podávají. Zvuk od minula znatelně pohubnul. Drtivou kytarovou hradbu nahradila promyšlená nástrojová ekvilibristika. Spíš než na tvrdost je tu kladen důraz na detailní rozpracování skladeb do riffů a melodií. Kapela se nežene do nijak závratných rychlostí a libuje si spíš jen ve středním tempu. Pozorný posluchač určitě najde i hitové ambice. K nakousnutí jsou třeba v hymnickém tributu našemu redaktorovi Reaperovi - „Reaper´s Calling“. To všechno by bylo možná hezké, kdyby albu však po hříchu cosi nechybělo. Chybí jedna věc abstraktní a jedna konkrétní. Konkrétní je stále dobrý zpěvák - respektive jeho absence. Už minulá deska byla s vokály trošku na štíru. Člověk by řekl že se kapela poučí a zvolí za mikrofon někoho schopnějšího, ale, světe div se, opak je pravdou. Nově příchozí Jimmy Fjällendal je dokonce ještě horší než původní zpěvák! Hlasový rozsah má možná větší než dosavadní řvoun Jonas Nilsson, ale jeho projev zní celkově divně. Bez nadsázky bych ho přirovnal ke kačeru Donaldovi po operaci hlasivek. Výsledkem je člověk, který se na jednu stranu pokouší krákat, na stranu druhou melodicky zpívat a ani jedno se mu moc nedaří. A je to škoda, protože hudba RAISE HELL je ve své aktuální inkarnaci docela vhodná pro prezentaci s melodickéým zpěvem. Jen k ní nějaký šikovný najít. Druhou abstraktní věcí je skutečnost, že skladby RAISE HELL, přestože jsou nápadité a do jisté míry definují vlastní neotřelou tvář kapely, nejsou prostě tak dobré jako skladby A-čkových kapel jako jsou ARCH ENEMY, nebo CHILDREN OF BODOM.  

Ale to všechno se dá ještě napravit. Na kapelu, která si kdysi vydobyla renomé pomocí promo fotek s muzikanty postříkanými krví, je řadovka „City of the Damned“ slušný materiál. Na nahrávce je znát, že o ní bylo přemýšleno a že se kapela snaží pomocí hudby i něco sdělit a ne jen ventilovat svoje násilnické sklony.