Dlouho odkládané tažení napříč nehostinnou medievální Evropou konečně započalo. Už bylo poměrně na čase, neb bujarý hlahol válečných trub a píšťal rozléhající se od zemí Flander až po mocné hradby Lindisfarne začal pomalu vyznívat do ztracena. Gunther Theys a družina jeho věrných panošů sdružených pod znamením kozlích rohů se tentokráte vydala ještě hlouběji do historie Starého kontinentu, přidala se k obří Caesarově armádě a společně s desítkami tisíc jeho mužů překročila bájný Rubikon.

ANCIENT RITES se za uplynulých pět let, které uplynuly od vydání zatím poslední řadovky „Dim Carcosa“ (2001), pracovně věru moc nepřetrhli. Kromě zdařilého koncertního záznamu „And The Hordes Stood As One“ (2003) narušil stereotyp všedních dnů jen odchod finského kytarového kouzelníka Jana „Örkki“ Yrlunda a návrat ztraceného syna Barta Vandereyckena, jenž opustil řady středověkých misantropů po vydání bez přehánění kultovního díla „Blasfemia Eternal“ (1996). Stabilizovaná sestava doplněná o dva novice pak s entusiasmem sobě vlastním rozrazila brány Spacelabu, tradičního to útočiště, a během zimních měsíců zplodila svoje páté dlouhometrážní album. V zatuchlém studiu mezi zrezivělými meči a přilbicemi bylo jistě nad čím přemýšlet, neb odkaz průlomového eposu „Fatherland“ není možné rozvíjet a nastavovat donekonečna. V případě „Dim Carcosa“ bylo všechno ještě v naprostém pořádku (osobně považuji toto album za dosavadní vrchol tvorby belgických mystiků) ovšem další pokračování by přece jen znamenalo určitou devalvaci více než originálního a naprosto nezaměnitelného spiritu ANCIENT RITES.

Po úvodních seancích jsem „Rubicon“ vytáhl z přehrávače s otráveným výrazem bručíc něco o dalším dílu „Fatherland“ nebo o pořádně rozvařeném „Dim Carcosa“. Ostří mého soudu bylo sice otupeno dalšími poslechy, ovšem jedním dechem musím dodat, že pouze do určité míry. Vůbec tady nechci prohlašovat, že nová výprava ANCIENT RITES skončila nezdarem, to vůbec ne, jen vítězství letos není tak grandiózní a jeho chuť není tak sladká jako kdykoli v minulosti. Důvod? Belgičané ještě více umocnili důraz na epickou stránku věci, pořádně přitopili pod atmosférickým kotlem a ještě více rozmnožili již tak četné orchestrace. To je samo o sobě jistě chvályhodné, ovšem pouze za předpokladu, že je posílena i druhá strana mince, tedy důraz a tolik potřebný tah na branku. To se bohužel nestalo a chrabrá Theysova družina se tak na svém pochodu Matkou Evropou utápí v košatých instrumentálních spletencích a místy až přehnané snaze o co největší majestátnost. Přesto nabízí nová sbírka ANCIENT RITES celou řadu výrazných momentů, konkrétně mám na mysli silný střed alba, kterému vévodí titulní skladba, dále pak výtečným melodickým riffem obohacená „Invictus“ a především epická kompozice „Thermopylae“ inspirovaná slavnou bitvou, kterou svedly v roce 480 před Kristem řecké šiky pod vedením spartského krále Leonidase proti mnohonásobně početnější armádě perského vojevůdce Xerxese.

„Rubicon“ představuje naprosto typickou nahrávku ANCIENT RITES „postfatherlandské“ éry. Do budoucna však už bude bezpodmínečně nutné, aby se Gunther Theys a spol. nad sebou hluboce zamysleli a odvážili se k četnějším experimentům, neb pouhá aplikace tradičních receptů představuje pro kapelu tohoto formátu příliš jednoduché řešení. Věřím, že ANCIENT RITES na to potenciál mají a v příštích letech nás znovu překvapí tak originálním albem, jako bylo svého času to s mužem a stromem na obalu.

Rubikon jest překročen - Alea iacta est!

P.S. Již delší dobu se nad ANCIENT RITES vznáší přízrak ultrapravicového extremismu, invokovaný hlavně účastí Gunthera Theyse v bočním skinheadském projektu LION´S PRIDE. Osobně neznám textovou složku, natožpak ideové pozadí kapely, přesto mě tento fakt mírně znepokojuje. Na druhou stranu však nejsem ani fanatikem, co pokládá mezi výrazy „skinhead“ a „NS“ rovnítko a na obalu „Rubicon“ vidí jednoznačnou říšskou orlici…