Kapela zvoucí se DEZPERADOZ, oslavující svým chlapáckým rockem hrdinské příběhy z divokého západu, funguje s přestávkami a spíše jen jako projekt okolo hlavního aktéra, zpěváka a skladatele Alexe Krafta již dlouhých deset let. Novinka „The Legend And The Truth“ je však teprve jejím druhým albem. Tím prvním byl za asistence Toma Angelrippera (SODOM) nahraný počin „The Dawn Of Dying“(99). Těmto Old Shatterhandovým krajanům se vcelku daří spojit poměrně chytlavý hard rock s občasnými prvky „western music“. Když jsem poprvé viděl promo materiály, ve kterých jsem se mimo jiné dočetl, že toto album je koncepční a jeho příběh je zasazen do divokého západu konce 19. století a vypovídá o tehdejšímu pistolnickému hrdinovi Wyattu Earpovi, říkal jsem si – „Co to jako má být? Německá kapela oslavující dobývání divokého západu, to bude zase kýč.“ Nyní můžu s klidným svědomím říct, že tomu tak není.

Snad je to zkušenou osobou Dennise Warda (baskytara, PINK CREAM 69), který zde funguje jednak jako producent, pod jehož taktovkou celé dílko vzniklo, ale i jako regulerní člen DEZPERADOZ, obsluhující na rozdíl od PINK CREAM 69 sólovou kytaru, že album působí uceleně, neodfláknutě, s jasnou koncepcí křížit klasické, avšak neotřelé rockové postupy (ty bohudík převládají) s prvky westernové hudby. Po titulní výhradně instrumentální skladbě, ve které hraje nástrojový prim foukací harmonika (připomínající motiv z filmu „Tenkrát na západě“) mohutně podporovaná klávesovou náhražkou symfonického orchestru, zaburácí „Dust Of History“ jako power metalová tutovka na úvod. Skladba zdařile reprezentující metalovější polohy DEZPERADOZ mi dává vzpomenout na americké SKID ROW, stejně jako na Wardovu domovskou kapelu. Ani druhá „First Blood“ nesleví z razance ani kvality načaté již předchozí skladbou. Výborná kytarová práce po vzoru Zakka Wyldea, nespoutaný tah na branku, povedený refrén. Co víc chtít od metalové skladby s hitovými ambicemi. Začínám si pomalu říkat, kde že jsou ty prvky country a amerického tradicionalismu. S třetí skladbou to však přichází, ale v úplně opačném provedení než jsem čekal. Žádné rozdováděné „juchajdy“ ve stylu REDNEX se zatím nekonají, nýbrž nádherná rocková balada „Deadman Walking“, ve které dostávají prostor vrstvené kytary a Kraftovo frázování ve slokách upomene Jamese Hetfielda s opakovačkou, ztraceného kdesi v arizonské pustině. Fantastická píseň podobného charakteru jako „Mama Said“ od METALLICY, tuto skladbu slavnějších amerických kolegů však s přehledem překonává. Tancovačce ze salónů nevalné pověsti se však ani zde nevyhneme. Skladby „Rawhide“ a „Hellbilly Square“naplňují toto označení bezezbytku. První má v sobě punkový náboj a přímočarost, druhá je však definitivní „REDNEX práce“. Nepříjemný a vlezlý popěvek se spoustou radostného fidlání, prostě narušuje ucelenou atmosféru, této jinak kytarové desky. Náladu mi napravuje povedená rockerská vypalovačka „Friends Till The End“ a skladba (s hudebně publicistickým názvem – pozn.autora) „OK Corral“, ve které se Němci trochu blíží melodice a kytarovému rukopisu současných MEGADETH. Jedinou výhradou k DEZPERADOZ je tedy mírná neucelenost materiálu.

Příjemné překvapení v podobě nenáročného Hard´n´Heavy alba, plného silných a poutavých momentů. Hudba DEZPERADOZ díky výkonům obou hlavních aktérů (Kraft/Ward) překonala můj počáteční despekt a předsudek k nálepkám – ať už z minulosti („Tom Angelripper“) nebo současným („německý rock´n´roll oslavující divoký západ“). Tato kapela opravdu nemá nic společného s tou hromadou pivních kühnemundovských taškařic, kterými jsou přeplněné všechny ty Wackeny a jiné letní germánské festy.