OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak konečně jsme se dočkali již několikrát odloženého koncertu death metalových úderníků sdružených kolem kytaristy Erica Rutana HATE ETERNAL. Tato trojice měla totiž šířit svoji teorii věčné nenávisti již o něco dříve než koncem května, leč okolnosti byly proti. Nakonec se kapela v pražských Klánovicích přeci jen objevila a ba co víc, odehrála znamenitý koncert!
Posíleni o hostujícího žoldáka na bubenickém postu Reno Killericha (vskutku příznačné příjmení s ohledem na to, co předváděl) přijela ústřední dvojice Eric Rutan (kytara, vokály) a Randy Piro (basa, vokály) představit hlavně aktuální, téměř rok staré album „I, Monarch“. O tom, že HATE ETERNAL mají energie á napadů na rozdávání dokáže spolehlivě přesvědčit už její poslech, ale v živém provedení se z rozzuřené bestie stává neporazitelné monstrum. Pojetí death metalu v podání této kapely snese přívlastky jako „rychlé“, „živelné“, „brutální“ anebo „energické“, ovšem když to tihle borci rozbalí na pódiu, veškerá podobná přídavná jména jsou k ničemu. Nezbývá mi, než si vypomoct výrazem „totální armagedon“. Ano, skutečně tak HATE ETERNAL po celou době svého vystoupení působili. Už od úvodního hrábnutí do strun a prvního výkřiku ze schwarzeneggerovské sanice Erica Rutana se rozpoutává nefalšovaná hudební destrukce, ve které není místo pro žádné zpomalení, kudrlinky ani líbivé tóny. Jednotlivá intra, či řekněme mezihry mezi skladbami slouží pouze jako „chill out“ pro vysokým nasazením vyčerpané hudebníky a jejich fanoušky pod pódiem, kteří se v těchto chvílích nadechují k absorbování další dávky nezkrocené hudební brutality.
Byl bych však nerad, kdyby moje předchozí řádky na nezainteresovaného působily jako popis nějaké bohapusté a samoúčelné hudební řezničiny, neboť tomu tak rozhodně není. HATE ETERNAL totiž mají v tom co dělají naprosto jasno a vy pozorným poslechem jejich muziky ihned pochopíte, že nástroje v rukou nedrží nějací nevybouření ogaři, nýbrž zdatní mistři, kteří mají skvělý cit pro dokonalou symbiózu brutálního pojetí metalu s precizností jeho technického provedení. Kytarová hra Erica Rutana je velice specifická a některého jeho riffy a sóla bych se nebál označit jako psychopatická. Škoda jen, že na rozdíl od studiové nahrávky nemohl zaráz riffovat i sólovat, čímž produkce jeho kapely působila přeci jen trošičku ochuzeně. Ovšem co chybělo v kytarách, to bohatě vynahradil skvělý bicmen Reno Killerich svými agresivně ozvučenými kopáky. A propos zvuk, ten byl poněkud hlasitější, než by se slušelo a v některých momentech, jako například během pecky „Behold Judas“ (jak jsem tak pozoroval kolem sebe, nejsem zdaleka sám, kdo ji považuje za svoji oblíbenou) bylo slyšet i mírné vazbení. Takže i v tomto směru HATE ETERNAL zabíjeli. Škoda jen, že to tak rychle uteklo a i když zbyl čas na menší přídavek, v půl jedenácté byl nekompromisní závěr tohoto skvělého death metalového představení.
Hlavní akvizici místo původně avizovaných tří kapel předskakovaly nakonec kapely dvě. Ta první – polští SHADOWS LAND, byla pro mě doposud naprostou neznámou, ale jak známo, tak polská metalová scéna má oproti té naší kvalitativní nadskok několika koňských délek, a tak nebylo důvodu neočekávat s napětím, s čím tito panáčci přijdou. Zajímavé to bylo, to určitě. SHADOWS LAND předvedli poměrně chutnou směs deathové výbušnosti a lehce black metalové atmosféry. Nechyběly mnohé rytmické zvraty, pozoruhodné riffy a vůbec celkové pojetí nepostrádalo v rámci scény ani prvky progresivity. To švédští SPAWN OF POSSESSION jsou trošku jiná sorta. S přihlédnutím k místu svého původu byste však v jejich muzice nějakou melodii hledali jen marně. Tuhle partičku totiž zdobí úplně jiné atributy. Tím nejhlavnějším je samozřejmě příklon k americké death metalové větvi prezentované například takovými SUFFOCATION. Modří jistě už dobře vědí a těm ostatním alespoň prozraďme, že SPAWN OF POSSESSION se s tím příliš nepářou a hrnou do nás maximálně brutální a technicky pojatý death metal, což obnáší kupu nahuštěných riffů, mnohé rytmické přechody, energický projev a pochopitelně patřičně nasraný growling, no zkrátka dokonalý tlakový hrnec, který každou chvíli bouchne. Příkladné nasazení, kvalitní instrumentace a v neposlední řadě i patřičně našlapaný repertoár dělají z kapely výbornou koncertní akvizici a oproti své dva roky staré návštěvě Prahy na mě SPAWN OF POSSESSION působili ještě vyhranějším a svěžejším dojmem. Kapela na čele se rtuťovitým dredáčem Dennisem představila i dvě(?) ukázky z připravovaného nového alba. Těšme se.
Tak tohle by zas jednou vydařený death metalový večírek strávený ve VIP společnosti jedněch z představitelů současné žánrové špičky. Tentokráte snad můžou být spokojeni i pořadatelé, protože ač klánovický pejsek nebyl zaplněn k prasknutí, cestu do něj měřila podle mého odhadu něco více než stovka namlsaných návštěvníků. Spokojenost!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.