„The Adversary“ je dalším krokem v Ihsahnově hudební kariéře. Po působení v EMPEROR a současně „rodinném“ projektu PECCATUM (o němž se dá říci, že byl také ukončen na vrcholu kariéry) se dalším poměrně samozřejmým krokem stalo již dlouho avizované sólové album. Vzhledem k autorově hudební minulosti a evidentní snaze kráčet vždy proti proudu, objevovat nové a chápat hudbu jako jednu z forem nejniternějšího sebevyjádření, je nasnadě, že by tato cesta mohla mít přirozené pokračování.

Očekáváte-li ovšem nevázaný experiment, je možné, že budete zklamáni. Aktuální sólové album je více než cokoliv jiného především „tradicionalistickou“ nahrávkou, která jakoby poněkud stála mimo hlavní osu Ihsahnovy nedávné tvorby, jíž se vyznačoval nejen u  PECCATUM a která se v mnohém vrací k základním metalovým kořenům, rekapitulujíc tak do jisté míry jednotlivé fáze jeho hudební kariéry. Onen prvek neklidu, hledání neznámého, či jistý podíl excentricity tak v lecčems ustupuje do pozadí a přední místo zaujímá snaha o syntézu  hudebních postupů velmi dobře známých z tvorby někdejších EMPEROR nebo PECCATUM. Ostatně, právě otisk atmosféry a postupů EMPEROR je u „The Adversary“ velmi evidentní. Ona v úvodu avizovaná experimentálnost se pak projevuje zejména v hudebním rozpětí nahrávky, které lavíruje od rychlých black metalových pasáží s lehkým ozvukem dobře známých disonancí, přes smyčcové a orchestrální plochy, heavy metalové riffy, teatrální doteky rockové opery, až po instrumentální pláně progresivního metalu („Called By The Fire“), což je v Ihsahnově tvorbě relativně nový tvůrčí prvek (pomineme-li dřívější jemné náznaky na albu „Amor Fati“). Podobně lze hovořit o vokální složce nahrávky. V této rovině autor plně využívá svůj výrazový rejstřík včetně atypicky vysokých vokálních poloh, které již od dob „IX Equilibrium“ evokují rozpětí KING DIAMONDa. Jako host propůjčil svůj hlas také Kristoffer G. Rygg a dost možná vám druhá část skladby „Homecoming“ připomene jeho nedávný projekt  HEAD CONTROL SYSTEM.

Nicméně navzdory přitažlivosti a kombinaci všech specifických atributů bohužel „The Adversary“ nedosahuje působivosti předchozích nahrávek a projektů. Zdá se, jakoby byl hojně zastoupený odkaz hudební minulosti rozředěn, aniž by existoval jednotící prvek, který by jednotlivým reminiscencím vtiskl nový ráz a vnitřní jiskru, což se projevuje v částečné roztříštěnosti hudebního rozpětí nahrávky a někdy poněkud samoúčelném mísení jednotlivých postupů. I na poměry tvůrce tak album z části balancuje na místy nevýrazné kombinaci melodických a orchestrálních postupů a riffů s plochou produkcí, které postrádají někdejší dravost a přirozené plynutí hudby EMPEROR či zasněnost a chlad obskurních PECCATUM. Obávám se, že i přes kouzlo autorova rukopisu, instrumentální zdatnost (která je v tomto případě implicitně očekávána) a několik opravdu povedených a působivých okamžiků („Astera Ton Proinon“, „Will You Love Me Now?“, „He Shall Walk In Empty Places“ či „The Pain Is Still Mine“), zůstává „The Adversary“ poněkud nevyváženou nahrávkou s několika hluchými pasážemi a z mého pohledu ne zcela dostává očekávaným ambicím.

„The Adversary“ je především procházkou Ihsahnovým poněkud excentrickým, avšak přitažlivým hudebním světem. Snaha o syntézu všech specifických prvků a postupů spolu se snahou pronikat do nových hudebních oblastí (např. progresivní metal) přesto z části vyznívá poněkud nevýrazně a u některých skladeb se smrskává na přehlídku efektivních pasáží a žánrových výletů, které mohou samostatně působit velmi silně, celek jako takový ovšem místy ztrácí soudržnost a vnitřní náboj. Nepochopte mě špatně, v rámci scény zastupuje „The Adversary“ nadprůměrnou nahrávku jak po stránce kompoziční, tak i technické. Vzhledem k Ihsahnově „hudební historii“ se ale nelze vyhnout alespoň částečnému srovnání s předchozí tvorbou a z tohoto pohledu jde spíše o úkrok stranou. Ovšem autorský záměr a posluchačské preference a vnímání jsou dvě naprosto odlišné věci a proto poslechněte a posuďte sami. V mém případě se ale v některých bodech obě zmíněná univerza vzájemně míjí.