MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vždycky mě překvapí, když v takové zemi jako Německo, kde vychází pod hlavičkou různých vydavatelství taková hromada metalového balastu, že by se z ní daly opravit naše dálnice, musí kapela s vcelku solidním materiálem sáhnout po možnosti vydat si jej na vlastní náklad. Tohle samé platí i o čtveřici HOKUM, kteří po prvním loňském demu přicházejí s regulérním debutem pojmenovaným „No Escape“. V různých zahraničních webových magazínech sklidila nahrávka místy velmi příznivý ohlas, až mě to překvapuje, protože ač bych nerad popíral její některé kvality, zas o takový zázrak se z mého pohledu nejedná.
Je pravda, že v dnešní době není vůbec lehké přijít v metalu s něčím neotřelým a zároveň kvalitním. HOKUM se rozhodli mixovat různé žánry, jako jsou death, thrash a částečně i heavy metal, což už samozřejmě před nimi udělali tu lépe, tu zase hůře mnozí ostatní. Z tohoto pohledu tedy „No Escape“ nijakou výraznou originalitou neoplývá. Podíváme-li se však na něj z trošku bližšího pohledu, přeci jen mu nemůžeme určité kouzlo odepřít. Nahrávka totiž na první poslech zní jako typická tvrdě metalová záležitost s deathovým vokálem, ale stopáž jednotlivých skladeb se výrazně protahuje hlavně díky přítomnosti mnoha heavy metalových, a řekněme i lehce epických elementů v podobě rozsáhlých melodických vyhrávek a kytarových sól. Ačkoliv tohle snažení kapely působí místy lehce násilně, nelze Němcům upřít snahu nestát na místě a nespoléhat na mnohokráte provařené postupy. Navíc jim ke cti poslouží i fakt, že posluchače nenudí, což je to nejhlavnější. Vše je navíc podpořeno velmi slušnou instrumentací, takže nemáte pocit, že posloucháte nějaké ucha hrající si na virtuózy.
„No Escape“ je určitě nahrávkou, po které by měl nějaký solidní label s jistotou sáhnout a vyhodit tak ze svého katalogu jednu z mnoha zbytečných a zoufalých kapel, kterými se metalová scéna jen hemží a které si užívají nezasloužené přízně hlavně ze strany vydavatelů. Když už neohromí svojí originalitou, tak fanoušky melodicky pojatého tvrdého metalu určitě nezklame. Navíc nikde není psáno, že v případě HOKUM nemůže být ještě líp. Spíše jsem o tom přesvědčený.
Stylový metalový propletenec, který ač místy lehce evokuje kočičko-pejskovský dort, dokáže potěšit kvalitní instrumentací, povedenými motivy a melodiemi i slušnou produkcí.
6,5 / 10
Peter Reiter
- bicí
Michael Vogl
- kytara
Jonas Fischer
- basa, vedlejší vokály
Benjamin Geppert
- kytara, vokály
1. Manticore
2. Silent Assassin
3. Face The End
4. The God Within
5. The Loving Father
6. The Beloved Ones
No Escape (2006)
First Blood (demo) (2005)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Vlastní náklad
Stopáž: 27:37
Produkce: Yogi Lang
Studio: Farmlands Studios Freising
Kontakt: c/o Jonas Fischer, Am Winfeld 3, D-85410 Inkofen, Germany
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!