THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Věk chaosu. Jak příznačné. Na úsvitu jedenadvacátého století nastalo skutečně na celosvětové heavy metalové scéně něco, co by se dalo celkem přesně definovat podobným přirovnáním. Kapely, které umějí hrát, zpívat a skládat tak maximálně na úrovni těch, co pravidelně vypadávají v prvních kolech libovolné tuzemské rockové soutěže, tady vydávají desítky (co desítky, stovky!) alb, která skoro nikdo (pár nejzapřísáhlejších se nejspíš vždycky najde) neposlouchá, a nahrávací společnosti je v tom bůhvíproč podporují, seč jim finanční prostředky stačí. Pročež je na smetišti heavy metalových dějin stále živěji a živěji, popelářské vozy nestačí zavážet ty hromady zbytečně vylisovaných cédéček, a krysy a vrány mají o zábavu na hodně dlouho dopředu postaráno. Smysl v tom netřeba hledat, neboť jeho neexistence je jedním z hlavních poznávacích znamení toho všeho.
Co k tomu mohou dodat BATTLEROAR, jedni z mnoha typických představitelů současné, a tak trochu naivně – stereotypní, nové vlny řeckého heavy metalu (dále např. ELWING, X – PIRAL nebo WOLFCRY) je nasnadně. Nic. Album „Age Of Chaos“, čítající rovnou desítku skladeb, totiž více než co jiného jen dále nastavuje stále otevřený, a čím dál tím bohatší, účet heavy metalové mizérie. Snaží se být epickým, ale k tomu mu chybí zejména daleko větší náladová pestrost a elastičnost (když ani texty, čerpající z mýtických témat a spisovatelského odkazu R. E. Howarda a J.R. R. Tolkiena, situaci nezachraňují), a snaží se být zábavným, tvrdým a rovněž jaksi majestátním, ale k tomu mu zase chybí dostatek sebevědomí, promítnutý pochopitelně i do hloubky autorské studnice (kupříkladu takovou ústřední vyhrávku z „Deep Buried Faith“ už určitě použili mnozí a mnozí další). Proto zůstává jen chatrnou kovovou kostřičkou, na níž se sice sem tam podaří něco málo povedeného zavěsit, ale pokud by měla být vystavena čerstvému větru poznání, docela určitě by se sesypala jako domeček z karet. K dokreslení těchto neveselých poměrů do jisté míry přispívá i mizerný zvuk, v němž zejména bicí jsou tragické (proklamovaná spolupráce bicmena Marka Crosse /ex - HELLOWEEN a METALIUM/ při nahrávní mi k tomu jaksi nepasuje), či nezvykle kvílivý a nepřesvědčivý vokál pěvce Marca Concoreggiho, i když je fakt, že být zodpovědnějšího a soudnější přístupu k přípravě nahrávky, asi by se tyhle dva momenty daly snáze přehlédnout. Ostatně zkusme k získání přesného obrazu o stavu věci na momentík nahlédnout pod povrch dvou teoreticky nejreprezentativnějších skladeb alba - „Vampire Killer“ a „Siegecraft“ (které jsou seřazeny hned za nekonečně dlouhým úvodním hybridem instrumentálního intra a balady „The Wanderer“). Co vidíme? Kytarovou a rytmickou pustinu a poušť, jedno zrnko písku jako druhé, úmorné a vysilující inspirační sucho a nad tím vším poblikávající fatu morgánu, která v refrénech načrtává, jaké by to mohlo být, kdyby se (chtělo a) vědělo jak na to.
Tak se tedy rodí věk chaosu. Dejme tomu. Ovšem zdaleka nejhorší na tom všem je fakt, že (alespoň dle „Age Of Chaos“ a jemu podobných soudě) se proto dá celkem reálně tipovat na mnohem více nepříznivou prognózu ve věcech budoucích. Jinými slovy, nedá se vyloučit, že bude ještě hůř. Věčná škoda, že blaničtí rytíři jsou jen naší domácí výsadou, protože kdyby disponovali celosvětovou působností, už už bych je z černých podzemních slují vyháněl ven.
Na smetišti heavy metalových dějin je stále živěji a živěji. Řečtí BATTLEROAR na „Age Of Chaos“ k tomu také přispěli svou trochou do mlýna.
3 / 10
Marco Concoreggi
- zpěv
Kostas Tzortzis
- kytara
Manolis Karazeris
- kytara
Kostas Makrikostas
- baskytara
Nick Papadopoulos
- bicí
1. The Wanderer
2. Vampire Killer
3. Siegecraft
4. Tower Of Elephant
5. Deep Buried Faith
6. Dyvim Tvar
7. Sword Of Crom
8. Narsil (Reforge The Sword)
9. Calm Before The Storm
10. Dreams On Steel
Age Of Chaos (2005)
Battleroar (2003)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Black Lotus Records/Metal Age Productions
Stopáž: 58:18
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.