OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok se s rokem sešel a Plzeň objala opět přátelská bitevní vřava mezi hudebními tělesy, jež se probily do finálového večera soutěže Múza. Porota se protentokrát netradičně sešla téměř v kompletním složení již před zazněním prvního soutěžního tónu, což v historii soutěže zdaleka nebylo zvykem. A jaký že to ročník byl? Přejděme bez dlouhých cirátů k soutěžícím a jejich výkonům...
Prvním finalistou byla skupina NUCLEON, která zvítězila v takzvaném diváckém finále (o vítězi rozhodovaly hlasy diváků), jež se konalo před hlavním finálovým večerem. Od doby, kdy jsem tyto mladíky slyšel naposledy, utekla spousta času a skupina se mezitím etablovala z bigbeatových zelenáčů do heavy metalové naděje západočeské scény. NUCLEONu velmi pomohl čitelný a průhledný zvuk, dávající potřebnou hutnost kytarám a důraz rytmice a jejich heavy metalová show byla protkaná celou plejádou v dnešní době poněkud úsměvného a klišovitého pózování, nicméně to bylo předkládáno bez přílišných křečovitostí. Hoši zkrátka svému žánru věří a je to na nich vidět. Písničky omítnuté silnou vrstvou hutných kytar a místy prokreslené sólovou aktivitou poněkud srážel jen výkon vokalisty, který se pohyboval ve velmi omezené tónové škále. Ku prospěchu budiž přičteno, že tato škála byla odzpívána intonačně celkem čistým chraplákem. Další kapela vyložila své karty na stůl velmi záhy. PLEVEL se pokusili svým vystoupením vzkřísit grungeovou ikonu s vystřeleným mozkem. Z počátku poměrně valivý a monolitický post grunge se začal někde v polovině setu díky agresivnější rytmice v lámat v relativně zajímavou dynamickou přehlídku depresivního a mnohem energičtějšího grunge rocku, kterému nechyběla silná dávka autenticity. Slepené vlasy, značně statický projev a cobainovské fuckerství na celý svět, které z PLEVELe vyzařovalo, jen dokazuje, že Kurtův odkaz dokáže pevně zakořenit i v generaci, která v době jeho největší slávy ještě tahala kačera. Třetí na podiu stanuli ANIMAL RESOURCES, kteří si cestu do finálového večera proklestili i před rokem. Živočišné zdroje za tu dobu absorbovaly zdvojenou rytmiku ve formě hráče na západoafrický bubínek djembe a vypilovaly skladby do sebe zapadajících houpavých koláží hard-core, rap-metalu a funky prezentované charismatických pořízkem Davidem Věchetem u mikrofonu. Ničím výjimečná, nicméně řemeslně dobře zvládnutá práce s dobrým zvukem mě zaujala o poznání více, než tomu bylo před rokem.
Čtvrté v pořadí na prkna nastoupilo plzeňské trio SCISSORHANDS. Přímočarý, rychlý a melodický indie-rock sunshinovského střihu poskytl zajímavou a poněkud nevyrovnanou podívanou na ležérně se pohupujícího baskytaristu a o dost extrovertněji se projevujícího kytaristu a zpěváka v jedné osobě. Energické skladby, postavené efektně na několika akordech a celé škále kytarových zkreslení, doprovázel kytarista afektovanými nahallovanými deklamacemi. Ty hrdlu vokalisty Pavla i tvorbě skupiny svědčí mnohem více než pokusy o melodické zpěvy s ufňukaně dramatickým nádechem, ve kterých se bohužel značně ztrácí intonační balanc a zpěv se zvrhává ve falešné vokální kreace.
Předposledním finalistou byla českobudějická H.USA. Mladičká skupina, v níž se snoubí metalová důraznost, punkový tah na branku, spontální emotivita a jednoduché, ale fungující melodie s drobným, ale temperamentním frontmanem v popředí, zaujala hlavně přímočarou dravostí a sympatickým projevem. Posledním hrajícím bylo houslovo-perkusní duo, které si za své tři soutěžní koncerty získalo většinu plzeňského publika. ORCHESTRA – pro mnohé fenomén a pro mne již od počátku černý kůň celé soutěže. Ostatně hned v úvodu bylo naprosto zřetelné, že ORCHESTRA hraje podstatně jinou ligu než všichni zbylí soutěžící a svoji originálně pojatou tvorbou je nechává daleko za sebou. Čerstvý materiál ještě více experimentuje s efekty prohnanými houslemi, častěji se objevují zvuky „kosmičtějšího“ rázu a kapela vrství jednotlivé motivy do vyšších sloupců, což bohužel ne vždy kooperuje s čitelným zvukem a tak se stávalo, že některé party se lehce slévaly do masivního sonického monolitu. I tak ale ORCHESTRA bez jakýchkoliv pochybností potvrdila roli favorita.
Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat – o první příčce jsem nepochyboval, nicméně ze zbylých skupin bylo opravdu těžké odhadnout oceněné. Nakonec si třetí místo odnáší ANIMAL RECOURCES, stříbrné medaile získává H.USA a absolutním vítězem se stává samozřejmě ORCHESTRA. Gratuluji!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.