Protože letošní nabídka několikadenního pražského hudebního festivalu United Island Of Prague z mého pohledu nenabízela příliš lákadel, vyrazil jsem do Prahy až v sobotu odpoledne. Přesněji řečeno, měl jsem namířeno na „Red Island“ (tak se zřejmě nazývá spoře zatravněná louka podél Vltavy, kterou z druhé strany oddělují vysoké topoly od blízkých branických sportovišť) na koncert  melancholických indie-rockerů PLACEBO – jediné kapely, která mne zde letos opravdu zajímala. Přestože jsem se díky odpolednímu hospodskému sledování prvního osmifinálového utkání Mistrovství světa ve fotbale snažil přijít do areálu až těsně před vystoupením hlavní hvězdy, nestalo se tak, neboť řehot hlasitých zrzavých cizinců v bílých fotbalových dresech s černou orlicí na prsou, kteří bujaře slavili bůhví odkud vycucanou formu jejich národního týmu po jednoznačném vítězství nad Švédskem, by popohnal k včasnému odchodu z knajpy i otrlejší nátury. O hodinu a půl včasnější příchod na místo konání koncertu tedy způsobil vyslechnutí i repertoáru dvou českých předskokanů.

Tak tedy ke dvěma tuzemským předkapelám. Objev minulých dvou sezón, ze tří čtvrtin dívčí a povětšinou klubová formace GAIA MESIAH splnila očekávání a potvrdila pověst jistě působící živé atrakce, která si svá vystoupení vysloveně užívá. Byť nejsem příznivcem verbálních drsňáckých projevů, tím spíše od holek, musím uznat, že muzika této kapely obsahuje nemalý hráčský potenciál, osobité vnitřní kouzlo, správné pnutí potřebné ke koncertní prezentaci a mnoho chytlavých momentů. Zajímavý kříženec klasického rocku vycházející z bluesových základů s funky a skate modernou prostě ve slunečném sobotním večeru bavil. Po dvacetiminutové pauze na přestavění aparátu nastupují mnohonásobně přeceňovaní COCOTTE MINUTE. Tato absolutně neosobitá nu-metalová kapela zde jen stvrdila vlastní neinvenci v podobě předvádění těch nejklišovitějších motivů vzhlížejících k sedm let staré zámořské vlně tohoto již bohudík přežitého stylu. V průběhu jejich setu jsem nezaznamenal byť jen jediný zajímavý nápad. Kytarové záseky, řada zkreslení, vytažená rytmika a za uši tahající zpěvákův výraz, který střídal nasranou polohu s marnou snahou o melodický zpěv (a to už vůbec nemluvím o textech) – to nejsou zrovna vlastnosti, které by zaručovaly velké perspektivy. Navíc mám z této kapely pocit, že to bude sotva kdy lepší.

Přesně v půl desáté po zhruba čtyřiceti minutách příprav vybíhají před solidně zaplněný palouk hlavní hvězdy večera PLACEBO. Drobný frontman Brian Molko, který na pódium tradičně přichází jako poslední, odstartuje hned po kratičkém industriálním úvodu něco přes hodinu trvající playlist stojící převážně na skladbách z jejich poslední a dnes už můžeme říct, že i velmi úspěšné řadovky „Meds“. Hned vedle bicí soupravy Stevea Hewitta operuje anonymní doprovodný kytarista, občasně obsluhující i klávesové nástroje, zatímco dvě ústřední postavy Brian Molko i Stefan Olsdahl jsou těmi personami, které se v popředí starají o valnou většinu pozornosti publika. Koncert startuje jednou z nejsilnějších skladeb poslední desky – „Infra-red“ (momentální, již asi třetí singl z alba „Meds“), která je vzápětí následována přívalem dalších skladeb novějšího data a tak se dočkáme titulní „Meds“ i razantnějších kousků jako „Drag“ a „Because I Want You“. Zvuk je sytý a překvapivě čitelný. Nástrojová složka nepřebíjí vokální linky. Vše je přesně takové, jaké by mělo být u koncertů kapel formátu PLACEBO.

Jedním z vrcholů celého setu je naléhavá „Space Monkey“, která se do povědomí zarývá díky nádhernému refrénu, jenž se nese potemnělou krajinou a je toho večera umocňován zdejšími exteriéry zalesněných strání okolí Vltavy. Z historických skladeb zazní bouřlivě přijaté „Every You Every Me“ a „Black Eyed“, jinak se znovu pokračuje výhradně ve znamení nového materiálu. Znamenitá „Song To Say Goodbye“ s výraznou klavírní linkou už dnes také patří k tomu nejlepšímu, co kdy vzešlo z hlavy charismatického a mediálními legendami opředeného introverta Briana Molka, který ten večer znovu působil tak, jak je u něj dobrým zvykem – velmi příjemně a přirozeně. Neplýtval slovy, vždy poděkoval, představil příští skladbu, či krátce zažertoval na téma zapomnětlivosti, to když si nemohl vzpomenout, která skladba má následovat. Koncert tak netrpěl prodlevami a zbytečným self-promotion zdržováním tak, jak je tomu v jiných případech. Pokračovalo se pomalejšími písněmi „Follow The Cops Back Home“ a „Blind“ (obě rovněž z poslední řadovky „Meds“), které dodaly této horké letní noci neobvykle snovou atmosféru a zvláštní pocit nostalgie. Z novinky pak přišla řada ještě na dvě věci – „Post Blue“ a „One Of A Kind“, které dovršily počet hraných skladeb z poslední řadovky na deset. Základní set vrcholí v podobě dvou perel z předposledního alba „Sleeping With Ghosts“ a sice „Special Needs“ a „Bitter End“. Nadšené publikum aplauduje ještě několik minut po odchodu kapely z pódia, a tak se PLACEBO nenechají dlouho přemlouvat a vystřihnou přídavek v podobě mně neznámé, avšak velmi povedené skladby, kterou odhaduji soudě podle výrazného, skoro až gothického klavírního motivu na nějakou novinku, jež se zřejmě nevešla na poslední album nebo nezapadala do jeho koncepce. Celý koncert je pak zakončen smutnou perlou „Twenty Years“. S jedenáctou hodinou tak odcházím spokojeně z branického areálu  domů a pranic mi nevadí, že na své vystoupení teprve čeká EXTÁZE SV. TEREZY, za což se omlouvám všem těm, kteří by si snad chtěli přečíst i profil jejich půlnočního koncertu.