OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od doby, co THE HIVES s průlomovým albem „Veni Vidi Vicious“ vydatně zamávali rockovým světem a vrátili tak do popředí všeobecného zájmu krátké a úderné rock´n´rollové skladby stojící zejména na odkazu původního punku, uběhlo už dlouhých šest let. Dnes po svém třetím záseku „Tyrannosaurus Hives“ jsou již ustálenou kapelou, o jejímž místě na výsluní není radno pochybovat. Jak dokumentuje jejich první obrázkový nosič, který nejenom že zprostředkovává skvělou atmosféru z bruselského koncertu z podzimu roku 2004, jenž byl součástí turné k jejich poslednímu albu, ale jsou na něm umístěna i jiná zajímavá překvapení.
Originální je už zpracování menu tohoto DVD. Představte si, jak všech pět členů sedí vedle sebe na pohodlném gauči a koukají na vás pěkně přímo z obrazovky. Všichni samozřejmě vymydlení a upravení jako ze škatulky, ve svých typických bílých oblecích. Jakmile vyberete jednu z položek, které toto menu nabízí, vždy jeden z členů sám přepne z kapsy saka hbitě vytaženým ovladačem na vybranou složku. Tou první je půlhodinová fiktivní story o cestě a vzrůstu THE HIVES. Jedná se o vypravěčem komentovaný dokumentárně zpracovaný příběh, kterak fikaný novinář bažící po nalezení a „udělání“ té pravé obrovské rock´n´rollové kapely, kterou by později mohl uvést pod světla těch nejjasnějších světových pódií, nalezl v jednom švédském maloměstě právě THE HIVES a pomohl jim prodrat se skrze trnitou cestu plnou nástrah show bussinessu až k vytouženému cíli. Musím však přiznat, že i přes poměrně škrobenou, čitelnou a srozumitelnou vypravěčovu angličtinu jsem nerozuměl úplně všemu, a tak bych zde nerad mystifikoval detailnějším rozborem příběhu, jehož pointa leží určitě i někde jinde.
Položka dvě je na celém nosiči stěžejní. Jde pochopitelně o již zmíněné vystoupení z Bruselu, v průběhu kterého do vás kapela velmi ostře napere hromadu adrenalinu, jenž proudem stříká z celé jejich hodinové show. Koncert se pochopitelně skládá zejména ze skladeb z posledního alba „Tyrannosaurus Hives“ (2004), které jsou často doplňovány osvědčenými tutovkami jak z předchůdce „Veni Vidi Vicious“ (2000), tak i z prvního alba „Barely Legal“ (1997). Strhující performance od začátku do konce, během které nemáte čas na sebemenší nesoustředěnost, je oslavou šviháckého rock ´n ´ rollu. Přirozeně sebejistý a zábavný frontman Pelle Almqvist zásobí belgické publikum mezi skladbami krátkými hláškami, a tak zde není nouze o ty správné slogany jako „We Are Very Hot Band“, „Cool Music“ nebo „Cool Songs“. Také výběr koncertní haly byl dobrou volbou pro natočení živého video záznamu. Jde o poměrně velký klub (menší halu – zřejmě univerzitní sál), který je po bočních stěnách opatřen několika patry dřevěných balkónů. Rozmístění kamer je ideální, neboť kromě čelních i bočních záběrů na celý band z několikametrové vzdálenosti se dostává i na mnoho detailů, které jsou snímány několika kamerami operujícími přímo na pódiu. Nejpovedenější obrázky jsou však pořízeny z kamery umístěné vysoko u stropu za pódiem, protože čelní záběry na rozvášněné a možná že i tisícihlavé tsunami pod scénou, při těch největších vypalovačkách snímané právě odsud, se prostě musí vidět.
Třetí položkou menu jsou všechny dosavadní videoklipy. Mezi vyvolenou osmičkou skladeb pochopitelně nechybí největší starší šlágry - tedy věci z druhé desky („Main Offender“, „Die, All Right!“, „Hate To Say I Told You So“) a jedna píseň z debutu („a.k.a. I-D-I-O-T“). Nezklamou ani novější klipy, ať už vás osloví černý humor v záhrobním klípku „Abra Cadaver“ (obsahuje fórek s třepetajícím se viselcem, který namísto, aby se koukal co nejrychleji dostat z oprátky, divoce drhne svou nízko položenou šestistrunku) nebo po šachovnici pochodující paňáca ve „Walk Idiot Walk“. Jsou zde samozřejmě i další dvě skladby z poslední řadovky („A Little More For A Little You“ a „Two Timing Touch A Broken Bones“). Čtvrtou položkou menu jsou písně, které THE HIVES hrají v různých TVshows. Nechybí tedy živé performance v různých švédských pořadech, britská hitparáda „Top Of The Pops“ ani MTV mini-koncert. Pátá a poslední část menu je pak nastavení zvuku celého DVD. Je zde možno vybírat z audio formátů 5.1 DTS, Dolby stereo 2.0 a Dolby Digital 5.1.
Myslím, že THE HIVES představili povedené shrnutí všech důležitých bodů své dosavadní úspěšné kariéry.
Pelle Almqvist
- vokál
Nicholaus Arson
- kytara
Vigilante Carlstroem
- kytara
Dr. Matt Destruction
- basová kytara
Chris Dangerous
- bicí
Lex Hives (2012)
The Black And White Album (2007)
Tussles In Brussels (DVD) (2005)
Tyrannosaurus Hives (2004)
Veni Vidi Vicious (2000)
Barely Legal (1997)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Universal Music / Polydor
Stopáž: 135 minut
Produkce: Jennie Wiklund
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.