OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Parental Advisory: Explicit Lyrics“. Jako stín provází toto upozornění celou diskografii „řezníků z Buffala“. Každý, kdo alespoň trošku přičichnul k metalu musí jméno CANNIBAL CORPSE znát. Otázkou zůstává do jaké míry je to díky jejich hudbě a do jaké míry pak díky jejich gore tematice, kterou šokovali hlavně na počátku své kariéry a které se nevzdávají ani dnes. Problémy s cenzurou provázejí tuto kapelu snad neustále a nejinak tomu bylo i v případě artworku jejich třetí a z mého pohledu dodnes nepřekonané desky „Tomb Of The Mutilated“ z roku 1992.
Vskutku chutňoučká kresba z dílny Vincenta Lockeho už jen sama o sobě poutala na novinku CANNIBAL CORPSE dostatečnou pozornost (svého času jsem se v triku s tímto motivem hrdě procházel po chodbách střední školy), takže v zásadě bylo vcelku jedno, zda-li její hudební obsah bude kvalitní či nikoliv. V této době rozmachu death metalové rebélie stačilo k úspěchu málo. Chris Barnes a spol. se však nespoléhali jen na povrchní slupku v podobě většího než malého množství nechutností na obalu desky, ale patřičně se pochlapili i ve studiu.
Pomineme-li textovou složku, kterou má na svědomí převážně growler Chris Barnes a která si v ničem nezadá s obalem desky (ne, opravdu nejsem příznivcem gore zvráceností), tak v sobě „Tomb Of The Mutilated“ mísí to nejlepší, co mohla tehdejší death metalová scéna nabídnout. Nejedná se již o takové zběsilé a poměrně jednotvárné brutální orgie jako v případě předchozích dvou alb. Právě naopak, CANNIBAL CORPSE se rozhodli vydat cestou propracovanějších a techničtějších hudebních postupů. Ruku v ruce s kvalitní produkcí z osvědčeného Morrisound studia tak dali vzniknout desce, o které lze bez problémů prohlásit, že je přinejmenším v rámci žánru nadčasová. Zdobí ji hlavně výtečná kytarová hra pánů Owena a Rusaye, do jejíž soukolí přesným způsobem zapadají velmi výrazné basové linky Alexe Webstera. „Kanibalové“ i nadále zůstávají kapelou vyznávající rychlý a svižný death metal, ale mnohem více se nyní vyžívají i v o něco pomalejších pasážích a náročnějších rytmických zvratech, které má na svědomí skvělý bicmen Paul Mazurkiewicz. Jednotlivá sóla nepostrádají prvky zvrácené disharmonie a dokonale dotvářejí atmosféru pitevny plné mrtvolného puchu.
Nehodlám zde vypisovat kategorická prohlášení o tom, že tohle je jeden ze základních pilířů death metalu, ovšem určitá dávka stylotvornosti se tomuto albu upřít nedá. Z mého pohledu se „Tomb Of The Mutilated“ podílelo na nastartování další death metalové vlny, která do poměrně jednoduchých kompozic přinesla mnohem více hráčské techniky a posunula tento žánr zase o kus dál. Těžko říct, jestli lze vlnu brutálního amerického death metalu z hlediska metalové scény jako celku považovat za nějak významnou, to nechť posoudí druzí, každopádně v rámci death metalu se jedná o to nejlepší, co tento žánr může nabídnout. Touto menší odbočkou od původní látky jsem chtěl říci to, že ať na tvorbu kapel jakými jsou CANNIBAL CORPSE nahlížíme jakkoliv, jejich vliv a význam je nepopíratelný. O stupni dobové popularity skupiny svědčí i fakt, že jejího pódiovému řádění nebyli ušetřeni ani diváci filmu „Ace Ventura: Zvířecí detektiv“, kde se v jedné scéně CANNIBAL CORPSE vytáhli s živou podobou pecky „Hammer Smashed Face“. Skladby, která je i v současnosti osvědčeným koncertním šlágrem.
Co mi však na albu vadí, je vokál Chrise Barnese, který jakoby se pozapomněl ve stereotypu předchozí tvorby a hrne si to pořád v jedné hlasové poloze. Pamatuji si přesně, jak jsem před deseti lety litoval jeho odchodu z kapely, ale kupodivu se po čase právě on ukázal být nejslabším článkem tehdejší sestavy. Buď jako buď, „Tomb Of The Mutilated“ je pro mě i po letech velice chutnou laskominkou bohatě uspokojující moje potřeby po pořádné hudební flákotě. A to se cení!
Výborná krvavá flákota. Doporučuji konzumovat hezky za syrova.
Jack Owen
- kytara
Alex Webster
- basa
Chris Barnes
- vokály
Paul Mazurkiewicz
- bicí
Bob Rusay
- kytara
1. Hammer Smashed Face
2. I Cum Blood
3. Addicted To Vaginal Skin
4. Split Wide Open
5. Necropedophile
6. The Crypt Stench
7. Entrails Ripped From A Virgin's Cunt
8. Post Mortal Ejaculation
9. Beyond The Cemetery
Violence Unimagined (2021)
Red Before Black (2017)
A Skeletal Domain (2014)
Torturing And Eviscerating Live (2013)
Make Them Suffer (Live) (SP) (2013)
Dead Human Collection: 25 Years Of Death Metal (2013)
Torture (2012)
Evisceration Plague (2009)
Kill (2006)
The Wretched Spawn (2004)
Worm Infested (MCD) (2002)
Gore Obsessed (2002)
Live Cannibalism (live) (2000)
Bloodthirst (1999)
Gallery Of Suicide (1998)
Vile (1996)
The Bleeding (1994)
Hammer Smashed Face (MCD) (1993)
Tomb Of The Mutilated (1992)
Butchered At Birth (1991)
Eaten Back To Life (1990)
Vydáno: 1992
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 35:10
Produkce: Scott Burns
Studio: Morrisound recording, Tampa (USA)
KULT !!!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.