Památná novinka kolegy Shnoffa, hovořící o tom, že „THYRANE se rozpadli“, byla pro mne nakonec daleko více určující, než bych si byl býval v okamžiku, kdy jsem se rozplýval nad její jednoduchostí a úderností, představoval. Nedlouho po jejím zveřejnění jsem totiž zašátral v redakčním klobouku a vylovil si z něj právě „Travesty Of Heavenly Essence“, stále ještě aktuální album těchto finských death – black metalistů, které už ovšem nemá mít žádného následovníka, neboť THYRANE se skutečně dne 8. 5. 2006 po dvanácti letech existence rozpadli. Přijměte proto malou pozvánku na dodatečnou smuteční hostinu, na níž vás krom trochy pravého zádušního čtení čeká také poslech toho, co měli zesnulí dozajista ze všeho nejraději, totiž sebe sama. Muchlání kapesníčků dovoleno, posmrkávání a uslzené škytání rovněž, vždyť na co bychom si v takové chvíli měli brát servítky.  

Je ale vlastně vůbec proč truchlit? Ne, neodpovídejme si na tuhle otázku přímo a zkusme si raději s trochou nadsázky připomenout, že o mrtvých je lépe mluvit jen v dobrém. Když už totiž nic jiného, tak se alespoň dá bez uzardění konstatovat, že THYRANE by si neměli zasloužit úpadek v totální zapomnění, protože na to jsou až příliš razantní a až příliš řemeslně zruční. Černokněžnická a smrťácká materie se v jejich rukou mění ve tvárnou plastelínu, ze které lze vymodelovat lecjaké tvary, všelijak se tvářící a všelijak se kroutící, a její jedinou vadou (ovšem bohužel nejpodstatnější) je, že když na to přijde a plácne se do ní, nejspíš v takové zkoušce neobstojí a stane se z ní jen neforemné cosi. Jinými slovy, „Travesty Of Heavenly Essence“ představuje poměrně celistvou sbírku black – death metalové práce, které nechybí ani protýkání notnou porcí živelných  melodií, ani pomyslný pohled krhavých očí půlnočního stínu, tolik podstatný pro celkový efekt a dojem. Potud je všechno v naprostém pořádku. Nicméně do jisté míry má tohle album svázané ruce jakousi neautentičností, která na vás čas od času vyjukne za jednotlivými riffy či melodiemi. Koneckonců, všichni to nejspíš moc dobře známe, tenhle všeobecný efekt. Jako kdybychom už to všechno někde slyšeli, ale nemůžeme si za boha vzpomenout kde, přestože víme, že hrají THYRANE, a naopak, pokud by nám měl být název skupiny utajen, dá nám spoustu práce přijít na to, že posloucháme právě THYRANE.    

Ale tak už to zkrátka v tom širém metalovém světě chodí, že jedněm bylo shůry dáno, na jedny se nedostalo vůbec, a všichni ostatní, kterých je pochopitelně nejvíc, se perou o to, kdo si ze zbytku koláče urve ten největší kus. Čtveřice ze země tisíců jezer, která si ve svém středu hýčkala i fešnou zástupkyni něžného pohlaví (a oproti všem předpokladům jí nesvěřila alespoň doprovodný vokál), se na téhle své zlaté střední cestě rozhodně nenechala odstrkovat a mimo jiné nám po ní proto zůstalo i pár moc pěkných okamžiků, podobných třeba těm v „Parasites Of Submission“, jež nenápadně (a po vzoru AMORPHIS) čerpají z finského folklóru, či v „Nox Diaboli“ a „Legacy Of Saints In Disguise“, lechtivě se odrážejících od řízného riffu a vyhrávek v téměř speed metalovém duchu. Není to rozhodně moc, ale není to ani málo, a na tom myslím můžeme tuhle naši malou rozlučku s klidem ukončit. Odpočívejte v pokoji, milí THYRANE, a budiž vám země lehká.