OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před více než čtrnácti roky, konkrétně pak prvního května léta páně 1992, vyšla na křídlech Century Media Records nahrávka „You´ll Never See…”. Asi málokdo v té době předpokládal, že druhé řadové album GRAVE se později stane jednou z nejvíce respektovaných sbírek celé severské old school death metalové scény. Nenápadný kotouček si dokázal získat zástupy příznivců a stejně jako první desky ostatních stylových klasiků typu ENTOMBED, UNLEASHED, EDGE OF SANITY, VOMITORY nebo DISMEMBER i on dodnes září neblednoucím jasem kultovnosti.
Přitom atmosféra před sestupem do zaslíbených prostor, tedy studia Sunlight, nebyla v řadách Lindgrenových hrobníků právě dvakrát veselá. Dlouholetá opora Jonas Torndal se totiž rozhodl pár měsíců před exkurzí Skogsbergovy kobky pověsit svůj instrument na hřebík, a to převážně z důvodu nechuti participace na další plánované koncertní šňůře. Bohužel se nenašel žádný vhodný kandidát, co by dokázal ovládat baskytaru stejně tak spolehlivě jako dlouholetý Lindgrenův parťák (již před založením GRAVE spolu působili v řadách prvohorní formace CORPSE), a tak veškeré povinnosti spojené s obsluhou čtyřstrunného nástroje musel převzít kytarista a současně i growler Jörgen Sandström. V útrobách tehdejší death metalové Mekky však už šlo všechno jako na drátkách a devítka stylotvorných kompozic byla v rekordně krátkém čase připravena k expedici k ušním boltcům nedočkavých konzumentů „true Swedish“ smrtícího kovu.
A že bylo co poslouchat. Hned první skladba, nesmrtelný titlesong, platí za naprostou žánrovou klasiku, lety prověřenou jistotu, bez které se nemůže obejít byť jediný live set GRAVE. Sám vždy s napětím očekávám okamžik, kdy vyhublý kostlivec Ola Lindgren, většinou zrovna stojíc pod převrácenou švédskou vlajkou (antireligiózní politika kapely je myslím dostatečně známá), uchopí mikrofon a konečně zachroptí onu kouzelnou formulaci, totiž, „You´ll Never See…“. Zcela srovnatelně však účinkuje celý tracklist, všechny skladby bez výjimky dokážou i po letech zvednout hladinu adrenalinu stejně tak spolehlivě, jako diskuse se státním úředníkem ohledně jeho pracovní doby. Podotýkám, že zub času nemá v tomto případě žádného nároku, druhé album GRAVE působí navzdory svému věku stále velmi svěže, zatímco mnoho jeho následovníků již dávno obrostlo mechem a lišejníkem. Rozhodně se tady nad „You´ll Never See…“ nerozplývám z toho titulu, že se jedná o prvotní skandinávskou tvorbu, (a tudíž musí být dle mnohých automaticky pokládána za neotřesitelný kult), nýbrž proto, že znamenala obrovský kvalitativní skok nejen pro samotnou kapelu ale i pro celou švédskou undergroundovou scénu devadesátých let. Na počátku všehomíra však nebyli jen GRAVE, DISMEMBER nebo jiní zasloužilí dinosauři, aktivní byly desítky a desítky drobných kapel. Některým bylo dovoleno natočit pouhé demo, jen malý zlomek z nich se dostal k řadovému albu nebo alespoň k MCD a jen ti vyvolení dokázali přežít dodnes. Jistě, svoji roli sehrálo i štěstí, leč domnívám se, že důvodem úspěchu byla taktéž obdivuhodná vytrvalost a co je daleko důležitější, i nadání a muzikantská zručnost. Autoři „You´ll Never See…“ patří mezi hrstku přeživších, dokázali překonat i menší krizi po vydání „Hating Life“ (1996), ba co víc, tento rok se nás chystají převálcovat svojí další, po zdařilém comebacku již třetí nahrávkou. Symbol švédského death metalu tak žije dál, za všechny příznivce tohoto unikátního stylu doufám, že ještě hodně dlouho žít bude.
„You´ll never see… Heaven”
Death metalová klasika made in Sweden.
Jörgen Sandström
- zpěv, kytara, baskytara
Ola Lindgren
- zpěv, kytara
Jensa Paulsson
- bicí
1. You'll Never See
2. Now And Forever
3. Morbid Way To Die
4. Obsessed
5. Grief
6. Severing Flesh
7. Brutally Deceased
8. Christi(ns)anity
Burial Ground (2010)
Exhumed - A Grave Collection (compilation) (2008)
Dominion VIII (2008)
Enraptured (DVD) (2006)
As Rapture Comes (2006)
Fiendish Regression (2004)
Back From The Grave (2002)
Extremely Rotten Live (live album) (1997)
Hating Life (1996)
Soulless (1994)
..And Here I Die… Satisfied (EP) (1993)
You'll Never See... (1992)
Into The Grave (1991)
Tremendous Pain (single) (1991)
GRAVE / DEVIATED INSTINCT / DEVOLUTION (split) (1991)
Promo 1989 (promo) (1989)
Anatomia Corporis Humani (demo) (1989)
Sexual Mutilation (demo) (1989)
Sick Disgust Eternal (demo) (1988)
Vydáno: 1992
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 36:56
Produkce: Tomas Skogsberg
Studio: Sunlight Studios (Sweden)
totalna klasika
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.