Před více než čtrnácti roky, konkrétně pak prvního května léta páně 1992, vyšla na křídlech Century Media Records nahrávka „You´ll Never See…”. Asi málokdo v té době předpokládal, že druhé řadové album GRAVE se později stane jednou z nejvíce respektovaných sbírek celé severské old school death metalové scény. Nenápadný kotouček si dokázal získat zástupy příznivců a stejně jako první desky ostatních stylových klasiků typu ENTOMBED, UNLEASHED, EDGE OF SANITY, VOMITORY nebo DISMEMBER i on dodnes září neblednoucím jasem kultovnosti.

Přitom atmosféra před sestupem do zaslíbených prostor, tedy studia Sunlight, nebyla v řadách Lindgrenových hrobníků právě dvakrát veselá. Dlouholetá opora Jonas Torndal se totiž rozhodl pár měsíců před exkurzí Skogsbergovy kobky pověsit svůj instrument na hřebík, a to převážně z důvodu nechuti participace na další plánované koncertní šňůře. Bohužel se nenašel žádný vhodný kandidát, co by dokázal ovládat baskytaru stejně tak spolehlivě jako dlouholetý Lindgrenův parťák (již před založením GRAVE spolu působili v řadách prvohorní formace CORPSE), a tak veškeré povinnosti spojené s obsluhou čtyřstrunného nástroje musel převzít kytarista a současně i growler Jörgen Sandström. V útrobách tehdejší death metalové Mekky však už šlo všechno jako na drátkách a devítka stylotvorných kompozic byla v rekordně krátkém čase připravena k expedici k ušním boltcům nedočkavých konzumentů „true Swedish“ smrtícího kovu.

A že bylo co poslouchat. Hned první skladba, nesmrtelný titlesong, platí za naprostou žánrovou klasiku, lety prověřenou jistotu, bez které se nemůže obejít byť jediný live set GRAVE. Sám vždy s napětím očekávám okamžik, kdy vyhublý kostlivec Ola Lindgren, většinou zrovna stojíc pod převrácenou švédskou vlajkou (antireligiózní politika kapely je myslím dostatečně známá), uchopí mikrofon a konečně zachroptí onu kouzelnou formulaci, totiž, „You´ll Never See…“. Zcela srovnatelně však účinkuje celý tracklist, všechny skladby bez výjimky dokážou i po letech zvednout hladinu adrenalinu stejně tak spolehlivě, jako diskuse se státním úředníkem ohledně jeho pracovní doby. Podotýkám, že zub času nemá v tomto případě žádného nároku, druhé album GRAVE působí navzdory svému věku stále velmi svěže, zatímco mnoho jeho následovníků již dávno obrostlo mechem a lišejníkem. Rozhodně se tady nad „You´ll Never See…“ nerozplývám z toho titulu, že se jedná o prvotní skandinávskou tvorbu, (a tudíž musí být dle mnohých automaticky pokládána za neotřesitelný kult), nýbrž proto, že znamenala obrovský kvalitativní skok nejen pro samotnou kapelu ale i pro celou švédskou undergroundovou scénu devadesátých let. Na počátku všehomíra však nebyli jen GRAVE, DISMEMBER nebo jiní zasloužilí dinosauři, aktivní byly desítky a desítky drobných kapel. Některým bylo dovoleno natočit pouhé demo, jen malý zlomek z nich se dostal k řadovému albu nebo alespoň k MCD a jen ti vyvolení dokázali přežít dodnes. Jistě, svoji roli sehrálo i štěstí, leč domnívám se, že důvodem úspěchu byla taktéž obdivuhodná vytrvalost a co je daleko důležitější, i nadání a muzikantská zručnost. Autoři „You´ll Never See…“ patří mezi hrstku přeživších, dokázali překonat i menší krizi po vydání „Hating Life“ (1996), ba co víc, tento rok se nás chystají převálcovat svojí další, po zdařilém comebacku již třetí nahrávkou. Symbol švédského death metalu tak žije dál, za všechny příznivce tohoto unikátního stylu doufám, že ještě hodně dlouho žít bude.

„You´ll never see… Heaven”