Power speedová scéna připomíná přebujelý les, kde se po pních skutečně mohutných, progresivitou nabitých velikánů, plazí šlahouny odporného cizopasného plevele, který sice nikdy nedoroste dostatečně vysoko, zato se ze snahy druhých slušně uživí. Leč tak už to v tom světě chodí - jeden krade, co druhý v tvůrčích bolestech rodí. Je bez diskuze, že z deseti kapel, které se nechávají škatulkovat jako „silné a melodické“, připomíná devět hodně řídkou stolici. No a AT VANCE je právě ta jedna zbývající...
Kvalitní speed metalová kapela nemusí přeci nutně každým svým zásekem působit revoluci a převracet hudební řád vzhůru nohama. Od kvalitní speed metalové kapely se očekává, že instrumentální dary spojí se schopností vytvářet chytlavé a co možná nejméně okoukané písně. Německá pětice takovou fůzi svede, a tak se není co divit, že postupně stoupá vzhůru. A čím víc stoupá, tím je odvážnější. Není zrovna jednoduché předstoupit před posluchače s hodinovým albem a vyhnout se jak neúnosnému deja vú, tak zbytečnému kompozičnímu smetí. Jenže při poslechu kotouče Only Human vysvítá, že kapela měla dostatek kvalitního materiálu, kterého by byla v šupleti škoda.
Síla AT VANCE spočívá v umění napsat chytlavou, melodickou a přitom na speedové poměry pocitově hlubokou skladbu. Vrcholný okamžik dovedou Němci vetknout do skvěle vyladěných chórových partů, nicméně i ve chvíli, kdy se refrén tak úplně nevyvede (Witches Dance, Sing This Song) si můžete být jistí, že narazíte na jinou zlatou žílu. Tou zlatou žílou může být napaditý melodický motiv, výborný nosný riff – známá to specialitka téhle smečky, famózní Oliver Hartmann, jehož drsnější projev nepostrádá ani emoce, ani potřebnou výškařinu. Pro náročné potom připravili AT VANCE další dva díly seriálu „Synové vážné hudby“ – nejprve dechberoucí kytarová interpretace Vivaldiho Jara, posléze Bachovo Solfeggietto, vtělené do famózního kytaro-spinetového sóla. Až zase někdo bude tvrdit, že metal je především hluk a tři akordy, dostane touhle fošnou po čuni!!!
Právě utěšená paleta výrazů uchystává i náročnějšímu posluchači dostatek přediva k poslechu celých 64 minut. Dostane se na originálního baladického půlčíka v podobě teskné rytírny Hold Your Fire, na čistou milostnou baladičku Wings To Fly, která s gustem alchimisty ředí vkus se sentimentem a nechybí ani závěrečný cover. Tentokrát je na pitevním stole píseň I Surrender... Rocková poloha sedí zejména Hartmannovi, ale v porovnání s minulou abbovskou překopávkou Winner Takes It All postrádá moment překvapení.
Když vedle sebe postavíme předchozí řadovku Dragonchaser a aktuální fošnu, je zcela zřejmé, že AT VANCE se snaží najít cestu k svéráznému pojetí speedu. Nesnaží se produkovat instrumentální honitby, které vám prosviští palicí, zauzlují neurony a vypaří se do nenávratna. AT VANCE se pokoušejí o výraznější atmosferické kousky, kde mají krom melodie také místo pocity. A po důsledném ohoblování Only Human musím připustit, že se jim to daří...