Francouzská MASSACRA patřila ve své době (první polovina devadesátých let) mezi nejvýznamnější představitele thrash/death metalu v Evropě a ve své rodné zemi měla tehdy konkurenci jen u stylově mírně spřízněných, avšak ortodoxnějších LOUDBLAST. Styl, kterým se MASSACRA v období svých prvních tří alb proslavila, bych s odstupem let nazval chybějícím vývojovým článkem mezi tím, co předváděla SEPULTURA v období jejích thrash metalových alb „Beneath The Remains“ (89) a „Arise“ (91) a ranou tvorbou MORBID ANGEL, třeba na debutu „Altars Of Madness“ (89). Tedy převážně strhující ultra rychlá tempa, tu a tam vystřídaná nějakou atmosférickou vybrnkávačkou, nezastavitelné kytarové smrště, kulometná palba bicích, obrovský vnitřní náboj, hluboký, hrubý, ale jasně srozumitelný vokál. Ten nejdříve v podání kytaristy Freda Duvala, později (asi tak od albové dvojky „Enjoy The Violence“) spíše v podání baskytaristy a lepšího pěvce Pascala Jourgensena. Technická vyspělost také nebyla v případě těchto zuřivých Francouzů zrovna prázdným pojmem, což bylo nejlépe demonstrováno na jejich vrcholném třetím albu „Sign Of The Decline“ (92), které bylo u MASSACRY posledním rázným zahřměním staré thrash/death metalové školy. Právě toto dílko vychází nyní v reedici na značce Busty Diamond, a tudíž zde umístěná recenze patří právě jemu. Ještě zbývá dodat, že pozdější alba MASSACRY a to jak „Sick“ (94), tak i „Humanize Human“ (96) , sice obsahovala poměrně zručně a kvalitně odvedenou práci, ale byla až příliš vzdálena od původní koncepce souboru a hlavně byla ovlivněna zejména moderním pojetím hry, jaké v té době na scénu přinesli třeba kalifornští MACHINE HEAD. Následkem toho došlo ke značnému odlivu skalních evropských fanoušků a pozdějšímu rozpadu.
Tak tedy nyní ke znovu vydávané trojce „Signs Of The Decline“ (92). Když jí srovnáme s předchozími alby a to jak s death metalovým debutem „Final Holocaust“ (90), který z dnešního pohledu trpí opravdu špatnou produkcí, tak s jeho o něco přístupnějším a lepším následovníkem „Enjoy The Violence“ (91), je na ní jasně rozpoznatelný nemalý vývojový pokrok směrem k větší propracovanosti, technické dokonalosti a také rapidně lepšímu soundu. Zkrátka, MASSACRA na ní působí mnohem víc ujasněně, hotově a po všech stránkách profesionálně. Jakoby právě zde nalezla vlastní výraz a jasně definovala to, co už chtěla sdělit na předchůdcích, ale neměla k tomu dostatečný arzenál možností či schopností. Vyrovnané album tak nabízí desítku thrash/death metalových skladeb, ostrých jak kopí prahistorických válečníků nacházejících se od počátků této kapely na jejích obalech. V textech strhujících vysokorychlostních skladeb se to hemží válečnou tématikou nebo motivy historickými či nadpřirozenými, které spadají spíše pod obor sci-fi literatury. Vrcholem může být kromě titulní skladby kvarteto úvodních vypalovaček, které ohromují svou nespoutanou krvelačností a agresivitou. Jedná se tak o thrash/death skvosty „Evidence Of Abominations“ a „Defying Man´s Creation“, které slouží jako učebnicový příklad toho, v jakém bodě se vrchol tohoto žánru nalézal na úsvitu poslední dekády minulého století. V tom samém pak pokračují temná a děsuplná „Baptized In Decadence“ nebo následující „gore“ výjev „Mortify Their Flesh“. Od samého začátku jde o album silné a vyrovnané, které však reprezentuje výhradně dobu vzniku, v níž mělo schopnost oslovit tehdejší příznivce. Z dnešního pohledu je to ale všechno trochu jinak. Právě díky své jednolitosti ztrácí nahrávka na kouzle a po určitém čase začíná velmi výrazně splývat. I tak se však jedná o neoddiskutovatelný vrchol této francouzské legendární kapely.
Jako bonus obsahuje tato remasterovaná edice i šest skladeb z následujícího alba „Sick“ (94), která, jak už jsem se výše zmínil, spadají pod zcela jiný hudební obor a jen stěží souvisejí s tím, co MASSACRA reprezentovala do alba „Signs Of The Decline“ (92). Až přílišná zahleděnost do dění za oceánem ubrala této kapele na dřívější síle a vlastní svébytnosti, kterou se vyznačovala zejména v období zde recenzovaného alba.