Možná ne ani tak krátkodobý boční projekt Jacka Whitea (THE WHITE STRIPES) jako spíš regulérní dlouhodobá kapela, ve které zmíněný muzikant nezastává zas až tak výhradní postavení jako u výše zmíněné mateřské formace. To tedy jsou nové objevy americké rockové scény – THE RACONTEURS. Kapela, jejíž jádro tvoří duo Brandon Benson a Jack White. Zkušení muzikanti, kteří si zde na debutové desce „Broken Boy Soldier“ rovnocenně rozdělili veškerý skladatelský vklad, vokální, kytarové i klávesové party.

Na první poslech je hudba THE RACONTEURS v porovnání s garážově syrovými THE WHITE STRIPES uhlazenější. Tedy mnohem méně syrové dřevní blues, natož potom punk a mnohem více sedmdesátkový hard rock s lehčími bluesovými kořeny. Možná se dá v případě THE RACONTEURS mluvit i o vzdušném jižanském rocku, čili stylu majícím v Severní Americe do dnešních dnů pevnou a silnou tradici. Každopádně jde o další vlajkonoše retro rockové vlny, kteří se chystají znovu výhradně uctívat staré, zaběhlé tradice. V jejich hudbě cítím vlivy LED ZEPPELIN, což je patrné zejména ve strhující titulní písni „Broken Boy Soldier“, která svou atmosférou a celkovým provedením jakoby vypadla ze zeppelínovské „trojky“ a ve které Jack White podává jeden ze svých nejlepších pěveckých výkonů. Styl a kvalita zpěvu Roberta Planta byla pro něho rozhodně velkou výzvou, ale Jack White to dokázal k mému i všeobecnému překvapení více než dobře. Ten samý vliv partičky okolo Jimmyho Page a Roberta Planta na současné THE RACONTEURS cítím i v následující „Intimate Secretary“, která upoutává zajímavými psychedelickými vsuvkami, takže tak trochu album „Houses Of The Holy“. Jižanský rock hustě zdobený poklidnými plochami hammondů v mírné „Together“ zas jakoby upomínal na EAGLES. Tento styl zde reprezentují ještě dvě skladby, a sice „Hands“ v jeho hlasitější podobě a „Yellow Sun“ v té „country“, tedy mírnější. Jednoznačným hitem je úvodní ležérní rock ´n´ roll song „Steady, As She Goes“, který byl vydavatelskou firmou také vybrán jako pilotní singl. Píseň s chytlavostí nejznámějších vypalovaček nirvanovského alba „Nevermind“ vtištěná do klasicky rockového vzorce skutečně funguje od prvního poslechu. Největším experimentem je zřejmě „Store Bought Bones“ s mnoha hlasovými stopami a neočekávaným zmatečným koncem. Album je zakončeno jednou z nejsilnějších skladeb, a sice aristokratickým blues „Blue Veins“, které před námi rozpíná sluncem sežehlé nekonečné pláně divoce rostoucí trávy kdesi na území jižního Kansasu. Opravdu nádherný pohled.

Je skvělé, že nám Jack White nabídl také jinou, jemnější a propracovanější stránku svého hudebního zaměření. THE RACONTEURS, byť nejsou nikterak výjimečnou kapelou, která by si kladla za cíl strhnout na sebe takovou mediální pozornost jako THE WHITE STRIPES, přicházejí právě s vlastnostmi rockové muziky, jenž výše jmenovaným tak trochu chybí a v pomyslném srovnávacím souboji s nimi obhajují své místo se ctí. Tyto kapely, přestože obě reprezentují blues rockové retro, jsou neslučitelné jako noc a den, jako špína městských továrních čtvrtí a krása jižanských přírodních scenérií. Proto Jack White podruhé a v novém.