Ententýky dva špalíky, emomathmetal letí z elektriky, a proč vlastně ne, vždyť v pařátech šílenců SIKTH se mrskají řádně nabuzené elektrické přístroje napojené na aparáty jiskřící nejen výboji střídavého proudu, ale i vnitřním nábojem hudební směsice, kterou tahle skupina posílá svým fanouškům ve formě hromů a blesků, před kterými se nepřipravený jedinec jen poděšeně přikrčí. Kanonáda třeštících emocí prýštících z každé skladby jako by nám umožňovala nahlédnout do myslí členů skupiny a pokud bychom tyto jedince posuzovali pouze podle produkované hudby, asi by nám jejich dušičky musely připadat značně neuspořádané. Docent Chocholoušek by zřejmě zděšeně vykřikl: „Do klece, do klece, zavřete je do klece.“ Že jen plácám a nepíšu k věci, tedy k hudbě? Ale vždyť vše je propojeno, hudba je stav myslí jejích tvůrců, emoce jsou to co dělá z poslechu zážitek, právě o to vždy u SIKTH šlo, a jde o to i na aktuálním albu „Death Of A Dead Day“.

Tak se pusťme do toho, a hned půl je hotovo. Emo mešuge mathmetal core. Jak snadné je poskládat slůvka, jenže kdo si pod tím co dokáže představit? Samotní SIKTH si se stylovostí rozhodně hlavu nelámou. Ševče drž se svého kopyta, to ale v případě „Death Of A Dead Day“ platí. Kopyto je však čertovské, divoké a plné silové naléhavosti, hned se snaží křiklavými barvami vykreslit „omšelé květy ulice“, aby se vzápětí prohánělo pláněmi na hřbetech „bičovaných koní“. Asociace těžkého kalibru se zjevují během „cesty za laskavou starou řekou“. Prý „Letní déšť“, pche, pořádná bouřka bláznivě pobíhajících kytarových blesků a smršť poskakujících basových hromů, a to všechno zrovna ve chvíli mafiánské přestřelky bicích. Kde se tady v Chicagu proboha vzal olympijský rozhodčí, který výstřely startovací pistole vypouští na trať jednu tlupu fňukajících běžců za druhou? „V tomto světle“ jeví se mi nádherně úchylné hrát si na melancholii a emotivitu. Ale je to jenom hra? Že i bigotnost může oplývat optimismem je nesmyslné pouze ve vnějším světě, vnitřní svět hudby SIKTH kombinuje většinu lidských vlastností, ne každá je příjemná a může být tak nemilé sledovat vlastní odraz v zrcadle nervózních zvuků. Jsem vztekloun (spíš hysterik? pozn.DKM), klidně mě kamenujte, nic to nezmění na mé povaze, stejně jako se vám nepodaří změnit samotnou podstatu hudby, která svojí výbušností ventiluje vnitřní napětí svých tvůrců. Nakonec je to jen obraz světa kolem nás, světa plného ubrečené teatrálnosti stejně jako bezcitné krutosti a bezohlednosti. Pozitiva si hledejte u sebe doma, na posteli kde vás s roztaženýma nohama čeká samota. Nebo věřte „Pomluvám mořské panny“. „Až zmizí ty chvíle“ progresivně hravé kytarové uvolněnosti i nervózní štěkavosti, pak se stanete „součástí sporu“ různorodých vokálních poloh a nezůstane vám než se zeptat: „Kam padáme?“ v těch bolestných spirálách emocí. „Další potápějící se loď“ vás svojí výbušností naopak vynese vysoko nad mraky, kde při vzpomínce na synchronizované plavání podlehnete nutkání roztočit se tak „jako Země rotuje kolem své osy“.

Těžká uchopitelnost hudby SIKTH se zrcadlí i ve formě této recenze. Pokud chcete rozumné slovo, vezměte si matematické tabulky, nasaďte panáčkům na hlavy encefalografy a pak zkuste tu změť mozkových vln rozložit na rovnice popisující jednotlivé křivky hudebních vzorců. A nebo vezměte třeba SYSTEM OF A DOWN, prožeňte je mixérem MESHUGGAH, přidejte technickou ekvilibristiku DILLINGER ESCAPE PLAN, progresivitu LIQUID TENSION EXPERIMENT, rozdováděnost RED HOT CHILI PEPPERS a emoce BURST, fragmenty rozházejte po pokoji, pak to všechno zameťte a vyhoďte, protože vám to bude stejně k ničemu. A raději si poslechněte SIKTH.