Uběhl pouze necelý rok od doby, kdy světlo světa spatřilo debutní album norské smečky Susperia a už se na nás řítí další čirá energie metalové laviny, tentokráte s názvem Vindication. Této „Obhajoby“ se mistři kovového řemesla chopili s neutuchajícím zápalem a svými ďábelskými myšlenkami a nadpozemsky zvládnutými instrumenty připravili dílo, které má všechny předpoklady k tomu, aby vymalovalo místnost našedlou barvou vašeho nepotřebného mozku.

Jakkoliv se tato bouřlivá formace dala dohromady teprve v roce 1999, všichni členové mají za sebou již pestrou, hříšnou a veskrze „černou“ minulost.V čele s vlajkonošem Tjodalvem, jehož hbité prsty a paže vyzdobily nejedno dílko známých Dimmu Borgir, se vesměs všichni smrtonoši Susperie mohou pochlubit svým působením v blackových prvoligových oddílech jako Satyricon či Old Man’s Child. Avšak plané naděje na album protkané blackovým čpavkem, tedy světelně rychlými bicími, hoblující černou rukou, temnými klávesami a bezpohlavním vřískotem, si tedy rozhodně nedělejte! Produktem těchto blackových vyvrženců je živočišné a agresivní zemětřesení, jehož podstatu by snad nejlépe vystihoval termín - trash black metal.

Představte si vaši hlavu jako obrovskou temnou jeskyni, v níž se prohání gigantické hejno netopýrů, jež však díky svým schopnostem nikdy nenarazí do stěn, hejno, které vystřeluje vaší hlavou po chaotických krkolomných křivkách, hejno, z něhož šílíte a přejete si , aby už konečně dokonalo zkázonosné dílo … a přece se nepřiblížíte k obrovské energii, která se na vás vyvalí již s prvním ostrým strunovým mučením. Kvalita ověřená časem : kytary, basa a bicí artilerie. Žádné klávesy. Žádné symfonické prvky. Žádná komplikovaná elektronika. Jen kvalitní, poctivý a mistrně zahraný metal …..

….. metal, jehož doménou jsou přesné kytarové erupce, zcela cíleně načasované, bravurně zahrané a jejichž trashové, metalové a blackové riffy jsou umocněny technickými vyhrávkami té nejvyšší kvality. Mohutný podporující kmen těmto kytarovým korunám tvoří nezničitelná basa, stavební kámen metalového hudebního impéria. Bicí souprava se otřásá pod nánosy „ringových“ úderů královského bubeníka Tjodalva, který nechává plynout celou tuto velkolepou mašinérii převážně ve středním tempu.Ale i zarytí přívrženci černého hávu se dočkají svých malých, soukromých orgasmů v podobě stroboskopicky rychlých blackových pasáží, kterých je ovšem na tomto počinu daleko méně, než na předchozí prvotině „Predominance“. Čeho se ale nedočkáte, téměř v celých pětačtyřiceti minutách „Vindication“, je blackový vřískot, který je na aktuální desce výrazně zesměšněn hrdinským, středně-čistým „trashovým“ vokálem vikingského ražení. Ta nezkrotná síla, ten hněv a agrese linoucí se z Atherovy hříšné ústní dutiny děsí k nepříčetnosti i ty nejhorší bestie temného podsvětí. Připočtete-li k tomu severské, mnohdy neproniknutelné, melodie a vynikající produkci, s legendárním Peterem Tagtgrenem za mixážním pultem, získáte skvostnou placku ryzího metalu nového tisíciletí. Neodpustím si jednu poznámku na závěr : komerční černý větřík Dimmu Borgir, se kterým byla snad omylem srovnávána prvotina „Predominance“, nemá proti tomuto hurikánu šanci. „Vindication“ je totiž …

… nefalšovaná magmatická energie, která vás probere z lidské monotónnosti …