Rok se s rokem sešel a máme tu na stole nové CD EDENBRIDGE. Nedávno jsem tu chválil „Shine“ a už by to chtělo recenzi novou. Lanvall a jeho parta najeli na systém, co rok to nové album, sice se trochu (opravdu jen trochu) hudebně posouvají, přesto je to rok od roku těžší nepsat stále to samé. Snad se fanoušci těchto rakouských romantiků nebudou zlobit, ale tentokráte to vezmu zkrátka. Kdybych snad něco podstatného zapomněl či nesrozumitelně vyložil, pokusím se to napřesrok napravit.

Na „The Grand Design“ čekejte padesát minut pohodové hudby, chvílemi rychlejší, většinou však neopouštějící střední tempo. Lanvall, který mimo EDENBRIDGE zároveň vydává i instrumentální kytarová alba, svou sólovou dráhu přiblížil, či možná zcela sloučil se zvukem současných EDENBRIDGE. Na novém albu se pustil i do rozmanitějších her na kytaru, mění rytmus, střídá motivy a posouvá hudbu do progresivnějších vod. Na „The Grand Design“ je nepochybně více práce než na albech posledních. Kapelník si vymezil více místa (ostatně mu do toho ani nikdo nekecá) a tak přibylo sólových pasáží pro kytaru i klavír. A především ten je příjemným obohacením většiny skladeb. Hudba je svěží, uvolněná a je cítit, že kapela ji hraje od srdce. EDENBRIDGE se očividně našli v poklidných rockových vodách, a tak ani nečekejte nic ostřejšího. A jsem tomu rád, pokusy o tvrdší hudbu od této kapely nezněly příliš přesvědčivě a jejich baladické kousky byly většinou tím nejzdařilejším na předchozích albech. V duchu titulní skladby z alba posledního je většina materiálu „The Grand Design“. Od minule opět zvolnili, ale tato současná tvář jim velmi sluší. Je to pěkná rocková hudba, ale o moc víc zas od EDEBRIDGE nečekejte. Tak to by bylo, za rok opět na shledanou.