OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tahle parta, hrající pomalejší a melodičtější variantu death metalu, se na scéně nijak výrazně neprosazuje, což je dle mého názoru škoda. Navíc její osudy jsou momntálně vcelku nejasné, jinými slovy KATHARSIS stojí na pokraji rozpadu. Basák Pavel Kohout spolek opustil víceméně z osobních důvodů, bubeník Filip Minajev dokonce zvažoval možnost angažmá u PANDEMIE... KATHARSIS ovšem do jisté míry prosluli i jinými než ryze hudebními...
Kohout spolek opustil víceméně z osobních důvodů, bubeník Filip Minajev dokonce zvažoval možnost angažmá u PANDEMIE... KATHARSIS ovšem do jisté míry prosluli i jinými než ryze hudebními aktivitami a představují celkem interesantní spolek, ovšem jeho momentální stagnace zatím poněkud problematizuje sepsání kloudného profilu, tudíž (asi) zneužiji trpělivosti (některých) čtenářů a některé z informací, které by patřily spíše do něj, vložím na úvod této recenze.
Za zmínku určitě stojí dvojí uspořádání ROCKu PRO DUHU, benefičního open-air festu ve prospěch hnutí, které pečuje o dospělé mentálně postižené jedince. To je aktivita jistě chvályhodná - k drsným rockerům se snad skoro ani nehodící – u jejíhož zrodu stál především Pavel Kohout spolu s Patrikem Riegerem. Poprvé tato akce proběhla v roce 1999 v Praze-Hlubočepích a kromě KATHARSIS zde bez nároku na honorář vystoupily smečky z celé republiky, jako například PANDEMIA, COWARD, PARRICIDE, DIZORDERZ, UNBORN, APPALLING SPAWN (LYKATHEA AFLAME) a další. O rok později se hrálo na pražském Výstavišti a vystupující kapely byly žánrově více rozrůzněné (vedle smeček typu COWARD, PESSIMIST či BORON se tu obejvily bandy jako PLEXIS nebo DIVOKEJ BILL). Kluci to pojali ve velkém stylu, poměrně slušná reklamní kampaň vyvrcholila jejich vystoupením na televizní obrazovce, v pořadu „Prima jízda“ (!), kde dokonce zahráli skladbu No God. Stáňa Lekešová prý z nich pak měla obrovskou „radost“, ou, to asi bolelo... I přesto všechno ale nabyl výtěžek tentokrát veškerý žádný a oproti předchozímu roku kapela skončila s dluhem...a to jednak díky slabé návštěvnosti, ale především kvůli zákazu vybírání vstupného, pronajímatelem vydanému na poslední chvíli, a povolení pouze dobrovolných příspěvků. To se samozřejmě nikdo nepředá, byť by měl podpořit účel sebeušlechtilejší...sic transit gloria mundi, tak pomíjí světská sláva, a není se čemu divit, že to kluky otrávilo a dali si propříště pokoj...
Nyní už ale k prvnímu záseku, který KATHARSIS spáchali ve stejném roce, kdy proběhl první ROCK PRO DUHU. Jde o velmi slušný materiál, hutný death pomalejšího ražení, silně melodický a zvukově pestrý, úderné tvrdosti ovšem nijak nepostrádající. Muziku má na svědomí Pavel, který mimo basy dlouhá léta trápí také klavír, a vedle rocku upřednostňuje klasiku. Na demáči je to hodně znát, zejména v instrumentálce s výmluvným názvem In Dust/Real Symphony, ale i v ostatních kouscích, kde žádné refrény či opakující se party nenajdete. Takže s nadsázkou lze produkci KATHARSIS označit za „symphonic death“, který ovšem jede! Kytaristé Patrik Rieger a Honza Krasničan odvádějí slušnou práci, jejich kombinace tvrdých riffů, sól i vyhrávek, stejně jako čaté změny tempa, dodávají muzice pestrost a specifický rozměr. Pavlova basa o sobě taky dává vědět a Filip za bicími taky umí i Patrikův chrochták stojí za to. Zkrátka KATHRASIS mají hodně osobitý projev, to se cení. Nahrávka je bezchybná, zvuku se nedá nic vytknout. Texty mají hoši dobře zvládnuté, a buď jde o sondy do vnitřního světa (Claustrophobia, Own Hatred), či lehce filosofičtější úvahu (No God), a nakonec hodně expresivně líčené pocity jedince zaživa pohřbeného (Alive In A Casket). Barevný booklet nemá chybu, hlavně obrázek na obalu stojí za zmínku. Dámský genitál s upířími tesáky, zachraň se, kdo můžeš...
Naživo už KATHARSIS v této sestavě nejspíš neuvidíte, ovšem je třeba říci, že jejich materiál fungoval i na koncertech. Zejména kytarista Honza se hodně vyhrál. S chlapci je celkem legrace, hlavně když se napijí (že, Patriku?) a vůbec...jejich demo mně ve své době hodně dostalo!!! Nezbývá než doufat, že co nevidět stvoří další stejně kvalitní zásek, byť v jiné sestavě...
9 / 10
Patrik Rieger
- kytara, vokály
Jak Krasničan
- kytara
Pavel Kohout
- basa
Filip Minajev
- bicí
1. No God
2. Claustrophobia
3. Own Hatred
4. In Dust/Real Symphony
5. Alive In A Casket
Demo 1999 (1999)
Vydáno: 1999
Vydavatel: Vlastní náklad
Produkce: Katharsis
Studio: Strouha
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.