Třetí a poslední den skýtal snad největší koncentraci hvězdných metalových jmen, která kdy na Brutal Assaultu vystoupila. Večerní program se doslova hemžil legendami, a jak se později ukázalo, tyto svým jménum dokázaly dostát se ctí, což mě například v případě německých DESTRUCTION velice příjemně překvapilo. Ale pojďme hezky popořádku ...

Dopolední sluníčko si ještě nepořídilo slušivý hábit z ufňukaných mraků, a tak ukazuje svoji vlídnou tvář na prvního hrajícího, kterým jsou black metaloví severomoraváci SACRIST. Jejich set prošpikovaný klávesovými mlžinami i střepinami z kovu smrtícího byl vhodným k promnutí očí a k přípravě na následující taškařici. Tou byla koncertní akvizice s americkou značkou – WASTEFORM. Ti jsou v Česku již celkem zaběhnutou značkou, no aby ne, když u nás i vydávají. Jejich mašinoidnímu death metal-coru dominuje sympatický drobeček Greg, kterému by jeho postavu mohl závidět leckterý zápasník suma. Koncertně funkční masakr řádně rozhýbává mosh pod scénou. Greg si kotel dokonce hezky moderuje, a tak vzniká ten den první „fucking circle pit“. Sympatické vysvědčení mi kazí pouze fakt, že po mě kytarista flusnul, nicméně mu tímto odpouštím.

Personální mix z české grindové smetánky (v sestavě jsou členové, či ex-členové smeček typu AHUMADO GRANUJO, ALIENATION MENTAL, BIZZARE EMBALMING, CONTRASTIC…) dal vzniknout dalšímu vystupujícímu, kterým byla skupina UPRISE. Nekompromisní grind bez zbytečných složitostí mi po setu WASTEFORM trochu splýval a neupoutal ničím opravdu výrazným, ačkoliv kapela ze svého snažení neuhnula ani o píď.

Jedněmi z těch snesitelnějších deathmetalových „předskokanů“ byli němečtí OBSCURA, jejichž pojetí nechyběl ani nádech blackové atmosféry, ačkoliv za denního světla to zas tak úplně nefungovalo. Drastická změna stylu přichází s dalšími jihočechy COLP. Kapela, jejichž živá vystoupení patří k mým oblíbeným kratochvílím, kromě osvědčených tutovek předvedla i něco z nové tvorby, kterou ještě více infiltruje zvuk švédských MESHUGGAH, což bylo slyšet hlavně během některých kytarových sól. Rytmická část jejich hudby však i nadále zůstává hlavně thrashcorově přímočará.

Je zaujímavé sledovať, aké tričká práve letia medzi metlákmi. Na aktuálnom Brutal Assaulte víťazili jednoznačne SATYRICON s motívom „Now, Diabolical“ v najrozličnejších, väčšinou pirátskych prevedeniach. Hneď za nimi si dobrú pozíciu udržiaval minuloročný hit – OPETH, nuž a nebudem ďaleko od pravdy, keď poviem, že jedným z najrozšírenejších bolo aj logo slovenských SANATORIUM. Čo to budem tajiť, aj ja som si v posledný deň okolo poludnia vytiahol moje obľúbené „anti-agro metal“ tričko a poďho vychutnať si brutálnych Žilinčanov. Nesklamali. Skôr naopak, v porovnaním s koncertom v Bratislave pred MORTICIAN sa výrazne zlepšili aj po stránke vizáže – gitaristi si odpustili „šťuchanie, sácanie a naháňanie sa medzi káblami“. Frontman Martin odvádzal tradične skvelú prácu, v pohode zvládal aj vtipné dvojjazyčné uvádzanie skladieb. Americký brutal death metal v slovenskom podaní sa niesol v znamení obligátnych hitoviek ako „Oral Fistfuck“ či „Killing“, nechýbala ani ukážka z pripravovanej dosky „Slavery“. Výborná príprava na tohtoročný More Than Fest, kde budú hrať SANATORIUM vo vskutku šokujúcom obkľúčení s kapelami NIGHTWISH REVIVAL a HORKÝŽE SLÍŽE.

Ostravští CEREBRAL TURBULENCY se čím dál více přiklánějí ke klasickému hardcoreovému pojetí, což rozhodně není na škodu. Brutálním skladbám skočné rytmy totiž velice svědčí a dodávají tak produkci této kapely slušný šmrnc. To ukrajinští FLESHGORE se sveřepě drží deathmetalového kopyta a nic nenasvědčuje tomu, že by na to hodlali cokoliv změnit. Smrtící rubanice klasického střihu se nesla pomalu ale jistě deštivou sobotou a mnozí přítomní si ji očividně velmi dobře užívali.

TISÍC LET OD RÁJE sľubovali zaujímavý zážitok, predsalen žena na poste vokalistu nie je bežným blackmetalovým artiklom. Taktiež som sa nádejal, že sa po tomto vystúpení budem zháňať po ich štúdiovej tvorbe. Avšak už od úvodu mi bolo vcelku jasné, že tomu tak nebude. Hudobne mi prišla kapela veľmi nevýrazná a pohybujúca sa niekde na úrovni priemeru; naozaj to celé zachraňovala len Dasha svojim charizmatickým prejavom. Na druhej strane deva za klávesami to svojím falošným vokálnym prejavom ťahala celé pod zem. Skladby mi pripadali stále veľmi podobné, klávesy s ambíciou to obvzláštniť zanikali a zaujímavé momenty prichádzali len sporadicky. Možno keby som poznal radovky, hodnotil by som lepšie, ale takto keby nie Dashi, tak radšej asi odídem.

Nizozemští ARSEBREED zaujali snad jen pro death metalovou kapelu netypickou dvojici vokalistů. Jinak byl ke slyšení nudný a ničím výjimečný gore death.

Přítomnost amerických vtipálků SKINLESS byl rovněž jeden z dobrých dramaturgických tahů. Ani jsem nečekal, jak mě jejich houpačkový death metal amerického střihu dokáže strhnout. Kdo tuhle chásku zná, jistě moc dobře ví, že se nebere zas tak moc vážně, a že její koncerty jsou vždycky hodně kvalitní a divokou zábavou. Nejinak tomu bylo i nyní, kdy kromě solidně našlapané a zábavné muziky došlo i na zápasnickou pódiovou vložku (chasníci z davu obstáli dobře). Hudba této newyorské kapely je přesně šitá na míru dobře rozjetého festivalového večírku. SKINLESS totiž naprosto přesně vědí, kdy zařadit houpačku ve středním tempu, kdy kapánek zrychlit anebo kdy vystřihnout nějakou tu sypačku. Funguje to na jedničku.

Veteránov ROOT pozná asi každý, a tak predpokladám, že hlavnou novinkou bola zmena v zostave, kde odídeného Blackieho nahradil nový gitarista Poison. ROOT boli u mňa ďalšou kapelou, ktorej výraz bol poznačený brutálnym zvukom. Predsalen štúdiová tvorba tiahne viac k rockovému vyzneniu, kde môžu vyniknúť všetky inštrumentálne lahôdky. Kapela šľapala dobre, hlavne ma potešili Ashokove ekvilibristické sóla, ktoré mám rád. Čo ma však škrelo najviac, bol Big Bossov výkon, ktorý nebol ani zďaleka stopercentný. Hralo sa ako z nových albumov, kde som si užil hlavne „Talking Bones” a „Festival Of Destruction“, ako aj zo starých klasík. Osobne si myslím, že práve tieto staré „fláky“ sú hlboko pod potenciálom kapely a radšej by som uvítal novú, prepracovanejšiu tvorbu. Chápem však, že väčšinové publikum ich asi dosť žerie. Celkovo vzaté, dobré vystúpenie, aj keď malo svoje chyby.

Těch velkých metalových jmen byla možnost letos vidět skutečně požehnaně a troufám si tvrdit, že holandští GOREFEST patřili na špičku zájmu. Kde že jsou ty doby, kdy v roce 1995 hráli v Teplicích pro 70 diváků? Letos jich bylo přeci jen o něco více a navíc se postarali o fantastickou atmosféru. Coby to však bylo za atmosféru, kdyby v ní nehrála prim vystupující kapela? Asi už se s tou chválou kapánek opakuji, ale i tihle znovuzrození Holanďané předvedli vynikající vystoupení. Vědomi si faktu, že nejvíce zabodují hlavně staré skladby, uzpůsobili svůj set hlavně vzpomínání na první polovinu minulé dekády. Opravte mě, pokud se mýlím, ale na ortodoxní částí fanoušků nepříliš dobře přijaté desky „Soul Survivor“ (1996) a „Chapter 13“ z roku 1998 se snad vůbec nedostalo. Na charismaticky a sebejistě působící kapelu vedenou Jan-Chrisem de Koeyerem, jehož chlapácký chraplák mu může závidět snad každý extrémně metalový vokalista, je radost pohledět a hudebně jí to rovněž šlape na jedničku. Rozhodně ne zbytečný návrat, byť novinková deska „La Muerte“ nepatří mezi nejsilnější materiál GOREFEST. Koncertně však kapela stále spolehlivě válcuje!

Ještě před vystoupením DESTRUCTION jsem čelil nedůvěřivým, mnohdy i shovívavým pohledům redakční poroty, to když jsem všem kolegům s nadšením shodně tvrdil, že to tahle legendární německá partička dneska „těm mladejm“ natře. Nevím, nedokážu objektivně posoudit jestli se tak stalo, ale výsledek předčil veškerá má očekávání nejméně dvojnásobně. Řeznický thrash metal germánského střihu zabral. Trojice zkušených metalových těžkooděnců v čele se zpívajícím baskytaristou Schmierem a výborným kytaristou Mike Sifringerem do nás naládovala zhruba čtrnáct skladeb rozdělených mezi starou a novou éru kapely přesně půl na půl a dokázala, že i ve třech lze hrát velmi ostře, plně a agresivně. Ze starší, mnou více očekávané části setu zazněly klasiky „Course The Gods“, „Uncounscious Ruins“, „Eternal Ban“, „Mad Butcher“ a „Release From Agony“. Na závěr to vše korunovala dvojice zběsilých vypalovaček z úsvitu kariéry DESTRUCTION a sice „Total Desaster“ a „Bestial Invasion“. Z novějších skladeb to byly zejména „Soul Collector“, „Defiance Will Remains“, „Metal Discharge“, „Butcher Strikes Back“ a „Thrash Til´Death“, které se mezi staršími věcmi neztratily a potvrdily, že tahle metalová legenda i dnes téměř dvacet let po svém vrcholném období, prožívá obrovskou formu.

Sypu si na hlavu popel ze Strayových cigaret, poněvadž jedním z těch shovívaců jsem byl i já. Ano, od DESTRUCTION jsem čekal pěknou nudu a spíše podnět k pousmátí, ale skutečnost mě však dala pěknou ťafku mezi kukadla. Thrashová řezničina ze staré školy pocházející z hlubokých osmdesátek zafungovala skvěle a DESTRUCTION i v trojici předvedli pořádnou old school metalovou nakládačku.

Osnovy ze staré školy jsme však studovali i nadále, neboť to nejlepší mělo teprve přijít. Americké MORBID ANGEL už asi není potřeba nějak blíže představovat. Se ztraceným synem Davidem Vincentem na prostu frontmana tito floridští deathmetaloví nestoři brázdí pódia s chutí dvacetiletých mladíků, a jak jsme se měli šanci přesvědčit už loni v dubnu v Praze, jde jim to výborně. To samé se dá říct i o festivalovém vystoupení, které z mého pohledu snese jen samou chválu. Nemá cenu řešit, jestli je postvincentovská éra kapely hudebně vyzrálejší a zajímavější, když staré dobré fláky si v koncertním provedení s chutí poslechnu i dnes. MORBID ANGEL jsou hlavně živoucí ukázkou doby, kdy se death teprve formoval a kdy byl spíše brutálnější odnoží thrash metalu než tím, čím je dnes, a takto nějak je potřeba podle mého názoru k současným MORBID ANGEL i přistupovat. Nemá cenu řešit ani Vincentovu ješitnost a neochotu hrát skladby z novějších desek. Vše je totiž vynahrazeno jeho přirozeným charismatem a neotřesitelným frontmanstvím, kdy ani ten satanistický obleček nepůsobí nikterak trapně či křečovitě. Když hvězdná čtveřice navíc hraje s nepředstíranou chutí a když na každém postu vidím skvělého hudebníka, tak nevidím jediný důvod, proč si takovýto koncert naplno neužit. Dostal jsem přesně to, co jsem čekal!

Najväčšiu radosť vždy urobia kapely, od ktorých v podstate nič nečakáte. V mojom prípade to určite boli NAPALM DEATH. V ťažkej pozícii po jasnom vrchole celého festivalu sa Barney, Shane, Mitch a Danny ničoho nezľakli a napálili do nás neuveriteľným spôsobom parádny prierez celou ich bohatou tvorbou. Krátke grindové výplachy z čias „Scum“ či „Harmony Corruption“ sa v dokonalej symbióze striedali s hitovkami typu „Breed To Breathe“ a ukážkami z najnovšieho albumu „The Code Is Red. Long Live The Code“. Z pánov v pokročilom veku išla taká obrovská vlna energie, že by im to mohla závidieť drvivá väčšina mladších festivalových účinkujúcich. Barney si neodpustil trefné politicky ladené komentáre, ponadával si na náboženstvo, snáď tristokrát prebehol celým pódiom tam a naspäť – bola ho proste radosť sledovať. Záver, ako inak, v podobe nesmrteľnej „Nazi Punks Fuck Off“. Výborný set!

Presun legendy na neskorú noc mal svoje pozitíva i negatíva v podobe únavy, no keď MAYHEM nastúpili na potemnelú scénu s dominujúcim zlovestným logom a zmasakrovaným Ježišom na kríži, moje vedomie sa vrátilo do normálu. Úvod v podobe „Pure Fucking Armaggedon“ spolu s klasikou „Necrolust“ ešte len naznačoval, že pôjde do tuhého. Prekvapil v prvom rade vynikajúci a osobitý zvuk, ktorému dominovala ostrá Blasphemerova gitara, vyvážená charakteristickým nazvučením Hellhammerových bicích - to všetko dekorované tentokrát pomerne čistou Necrobutcherovou basou. Spolu s vzhľadom Attilu, ktorý ukazoval démona uväzneného v pokrivenom zhrbenom tele mnícha, tak bolo možné vychutnať si toto vystúpenie po každej stránke. Peklo vstúpilo na pódium spolu s prevedením „I Am Thy Labyrinth“, keď sa prevalila pomalšia stredová časť, a keď nasledovali ukrutné Hellhammerove zrýchlenia a prechody, bolo jasné, kto bude pre mňa tohtoročnou jednotkou festivalu. Prekvapili aj technicky extrémne nabité skladby z novinky „My Death“ a pomalá rytmicky členitá „Dark Night Of Soul“, pričom všetko, čo je na štúdiových nahrávkach, odznelo aj z pódia. V prestávkach predvádzal Attila svoju show, kde komunikoval viac so svojími vnútornými démonmi než s publikom. Pre niekoho trápne divadielko, pre mňa určite lepšie než tradičné blackmetalové pózy s obrátenými krížmi, prasačími hlavami a pod. Okrem ďalšej starinky „Deathcrush“ opäť veľmi prekvapivo odznela aj „To Daimonion“ z albumu „Grand Declaration Of War“ a komplikovanejší kúsok „Symbols Of Bloodswords“ z „Wolf’s Lair Abyss“. Dosť nečakaným záverom, ktorý ma definitívne odrovnal, bola „A Time To Die“, kde Hellhammer i celá kapela zaexhibovala v množstve prechodov a zásekov. Po nekompromisnom odchode štvorice do zákulisia nenasledovali žiadne prídavky, len delírium extrémne krátkeho, no rovnako intenzívneho setu. Chápem, že mnohí si neprišli na svoje, keďže MAYHEM nevsadili veľmi na jednoduchosť, ani na osvedčený „De Mysteriis Dom Sathanas“, ani na osvedčené klišé a predviedli aj vďaka Attilovi veľmi kontroverznú, no profesionálnu „show“. Pre mňa osobne to bolo najlepšie blackmetalové vystúpenie, aké som mal možnosť zažiť.

54 předskokanů odešlo, hlavní chod festivalu BRUTAL ASSAULT 2006 se mohl začít porcovat. EPHEL DUATH nastoupili s koncertním bubeníkem, který v sestavě bicí soupravy našel místo i na stojánek s notami a hned z kraje odpálili kakofonii nejlepšího vystoupení festivalu, jenž pro mne byla zatím „koncertem roku 2006“. Jazz metal s četnými art rockovými prvky si i v pozdních hodinách vydobyl zaslouženou pozornost. Vokalista Luciano sice nepatří k tomu nejlepšímu, co lze na Apeninském poloostrově najít, nicméně instrumentální stroj za ním se švýcarskou precizností dokázal zvednout laťku kvality tak vysoko, že se nedivím dramaturgickému tahu ze strany pořadatelů. Vždyť kdo by mohl bez pocitu méněcennosti po nich nastoupit na pódium? Epilepticky šilený Lucianův projev, jeho maniakální burcování lidí i nenadálé tuhnutí v partech, kdy nezpíval bylo zajímavým kontrastem k hudebníkům, soustředícím se hlavně na svoji práci. Lidé samozřejmě nepustili Italy z pódia lacino, a tak došlo i na přídavek, při kterém si dav u hrazení vypůjčil loučícího se Luciana Lorussa a vyslal ho k jeho překvapení a výraznému zděšení v obličeji na krátkou plavbu v oceánu rukou. Tímto děkuji Shindymu za výbornou akci a pevně doufám, že se postará o to, aby taliánská „rílmjůsik“ do naší kotlinky zavítala i na samostatný koncert. Jistě se shodneme na tom, že v kombinaci s FORGOTTEN SILENCE by to byl nezapomenutelný zážitek.

Ano ano, EPHEL DUATH byli výborní. Čekat téměř do tří hodin se vyplatilo a poslední kapela letošního klání předvedla ještě stále dosti početnému davu výborný set. Je potřeba připustit, že ne každému může muzika těchto Italů sedět a ne každému seděl pódiový projev Luciana, v každém případě to byla výtečná tečka za hudebně povedeným festivalem.

Krátce po přídavku EPHEL DUATH končí hudební část jedenáctého ročníku Brutal Assaultu. Jaký tedy byl ten letošní ročník? Z hlediska produkce vystupujících kapel suverénně nejlepší z těch pěti předchozích, které jsem měl možnost navštívit. Headlineři předvedli většinou výtečná vystoupení a velikou pochvalu zaslouží i dramaturgie. Přestože místy pokulhávala kvalita zvuku, většina přítomných si jednotlivé interprety musela skvěle užít. Co do počtu návštěvníků se nesl v úplně jiných dimenzích, než ročníky minulé. Tenhle fakt si vzal dost vysokou daň v podobě organizačních zádrhelů, dlouhou řadou u vstupu počínaje, přes fronty na konzumní žetony a posléze i na občerstvení a nestíhací úklidovou četou konče. Pokud hodlají pořadatelé v nastoleném trendu kvalitních kapel vytrvat a pokud se z letošního náporu fanoušků metalové muziky dostatečně poučí, máme se příští rok na co těšit! Takže příště ... JEDEM!! ! !!! ! !! !! !!!! ! !

Text: Dalas, Thorn, Rudi, Arrow, Stray, RIP
Fotografie: Thorn