Všichni asi znají THE CULT, o DEEP PURPLE ani nemluvě, ale znáte i CLUTCH? Jistě, není to skupina tak „stará“ (i když patnáctiletá historie a sedm řadových desek už něco znamená), nikdy to nebyl ani nějaký lídr scény, ale stejně mi připadá zvláštní, že se o téhle partě v našich končinách téměř vůbec nemluví. CLUTCH jsou totiž skupinou velmi svérázně si pohrávající s různými obdobami rockové hudby. Pokud bychom hodně zjednodušovali, dali by se nazvat i rock’n’rollovou partou. Jenže procházka jejich diskografií je ve skutečnosti zvláštní „objevná“ cesta krajinami různých podob hardrocku, neboť pánové se rozhodně neutápí ve stereotypech a každé jejich album je trochu jiné. Jde sice především o rockovou klasiku, ale nečekejte žádné zaprděné retro. Poslední desky totiž ukazují jak je možno dělat kvalitní rockec, který i se základy silně zapuštěnými v minulosti zní doopravdy současně.

Už minulé album „Blast Tyran“ ukázalo, že CLUTCH zrají jako dobré víno, v mnohém tahle deska připomněla výrazné návratové album „Beyond Good And Evil“ od THE CULT a v mých očích za ním dokonce nijak nezaostala. „Robot Hive / Exodus“ je dílem zase trochu jiným. Může za to především zajímavé spojení retro zvukového nádechu s čitelnou produkcí moderní doby. Barva nástrojů odkazuje až kamsi do sedmdesátých let, ale ostrost a jasnost zvuku nenechá nikoho na pochybách jaký se právě píše rok. Čitelné brumlání basových linek a kontrastní využití klasických hammondek pak jen posiluje onen prvek spojení starých časů s dnešní moderní dobou. CLUTCH tím navozují pocit jakéhosi časového mostu, který se klene přes několik desetiletí a ze kterého si můžete prohlédnout široké řečiště plynoucího času. Rock sedmdesátých let stříká všemi póry energií překypujícího zpěváka, v jehož projevu koliduje působivost Joe Lynn Turnera s důrazností divocha Henry Rollinse. Bluesové dozvuky nenechají nikoho na pochybách, že jsme blízko době hipí a že tu máme co do činění s partičkou mající v oblibě staré kapely typu LED ZEPPELIN. Jenže CLUTCH se neztrácejí v opakování, představují vyzrálé muzikanty, kterým nejen že to správně ruluje, ale kteří se nebojí rozdováděně vybouřit v bláznivých vyhrávkách a sólech. A tak se melodické refrény vynořují jako na vlnách se houpající loďky uprostřed rozbouřeného vlnobití, není místo pro stereotypní odrhovačky, jako by DEEP PURPLE ve své vrcholné formě přeřadili na vyšší rychlostní stupeň.

Podle mě CLUTCH nakopávají prdel všem mladíkům z novodobých retro rockových partiček, závidět mohou FRANZ FERDINAND a jim podobní, neboť CLUTCH jsou mnohem autentičtější, jejich rock’n’roll je skutečný, bez svazujícího pozlátka a snahy o ovládnutí scény. Rockec při kterém vaří krev, hudba ukazující, že pro kvalitní bigbít nestačí drhnout dokola několik akordů, ale že když se toho chytí zkušení muzikanti, může být i rock’n’roll hudbou disponující množstvím bouřících emocí, stejně jako skladatelským uměním a instrumentální zručností.